Švédský rozhlasový orchestr kvalitou zvuku snese srovnání s filharmonickými orchestry a Daniel Harding je výraznou osobností mezi dirigenty střední generace. Dvořákovu Polednici pojal jako velkou dramatickou baladu plnou kontrastů a dramatická síla byla znát v provedení Sedmé symfonie Antonína Dvořáka. Nechyběla ale ani zpěvnost a charakteristické kantilény. Vynikající byla také sólistka Veronika Eberle v houslovém koncertu č. 1 Bély Bartóka. Nabídla bohatou barevnou škálu plnou folklórních inspirací a jedinečný zvuk houslí ze Stradivariho dílny.
O další festivalový vrchol se ale postarala už v sobotu argentinská klavíristka Martha Argerich, a nejen ona. Program nestál zdaleka jen na klavíru a připomínal velmi různorodou koncertní akademii. Nejprve zazněly Beethovenovy Variace na duet z Mozartovy Kouzelné flétny a Schumannovy Fantastické kusy, původně určené pro violoncello a klavír – ovšem v úpravě pro trubku a klavír.
Sólistou byl totiž fenomenální trumpetista Sergej Nakarjakov, který hrál barevným a velmi vyrovnaným tónem a i v nižších dynamikách s bezchybnou technickou jistotou. I když Martha Argerich jen doprovázela, měla její hra jiskru a eleganci. Stejně tak provedení Mozartovy Sonáty pro dva klavíry D dur, ke které přizvala mladou pianistku Mariu Meerovič. Ta po přestávce zahrála velmi oduševněle i dvě sólové skladby od Roberta Schumanna.
Strhujícím vrcholem koncertu ovšem byl Koncert č. 1 pro trubku, klavír a smyčcový orchestr Dmitrije Šostakoviče, skladba plná různorodých nápadů, které se střídají rychle za sebou. Martě Argerich bylo letos jednaosmdesát let, ale tuhle skladbu provedla tak mladistvě a v tak živém, svižném tempu, s vtipem a nadhledem, že to od prvních taktů bralo dech. Krásný svítivý tón, originální akcenty, lehkost i kontrastní lyrická místa, temperamentní muzikantské cítění i smysl pro humor.
Ke kvalitě provedení přispěl samozřejmě i trumpetista Nakarjakov a hlavně Ukrajinsko-česká Synfonietta, kterou dirigoval její zakladatel Radek Baborák. Jako skvělý hornista hrál s Marthou Argerich už dříve v Japonsku a teď se osvědčil i jako pohotový dirigent, smyčce orchestru byly sehrané, brilantní a energické.
Nadšené ovace publika nebraly konce, takže protagonisté ještě jednou zopakovali dvě závěrečné věty Šostakovičova koncertu. Martha Argerich ve svém úctyhodném věku už nehraje Chopina a velké klavírní kusy, které ji proslavily, ale její projev nestárne a pořád to bylo vrcholné pianistické umění a hodně živé setkání s legendou.
Rusalka jako v Metropolitní opeře
Na letošním 15. ročníku Dvořákovy Prahy to byl třetí opravdu hvězdný moment. Tím prvním bylo hostování Clevelandského symfonického orchestru s dirigentem Franzem-Welserem Möstem. A druhým Rusalka v pěveckém obsazení, které by se mohlo sejít v Metropolitní opeře nebo v jiném světovém operním domě.
Měli jsme vzácnou možnost zažít Semjona Byčkova jako operního dirigenta, Českou filharmonii jako výborný operní orchestr a za všechny jmenujme pozoruhodný hlas sopranistky Asmik Grigorjan. Velmi vyrovnaná byla úroveň všech hostujících orchestrů. Festival navíc nabízí luxusní možnost slyšet je všechny v Rudolfinu, které je akusticky příznivější než Smetanova síň.
Komorní řada sama byla malým kvartetním festivalem a repertoár smyčcových kvartet patří v komorní hudbě k těm nejbohatším. Tady byla červená nit v souborném provedení Dvořákových kvartet, ale nebyl to zdaleka jediný zajímavý moment. Velký prostor dostali mladí hudebníci ve finále soutěže Concertino Praga a zazářil také Symfonický orchestr Pražské konzervatoře se sólistou Danielem Matejčou. Dramaturgicky byly všechny koncerty sázením na jistotu, ale kvalita interpretačního umění zůstávala letos opravdu vysoká. Snad se v dalších letech udrží.
