Základ zhruba osmdesátiminutového dvojalba tvoří obsah původního stejnojmenného CD, které Topolova kapela Psí vojáci natočila a vydala v roce 1996. Tehdy tímto titulem shrnula a uzavřela svoje „hitové“ období, v němž vznikly nejznámější Topolovy písně, které už předtím natočil na singly a první elpíčka a cédéčka „Nalej čistýho vína, pokrytče...“ nebo Leitmotiv.
Národ Psích vojáků ale nevznikl jako běžná kompilace typu „best of“ nebo „greatest hits“. Vybrané písně totiž Psí vojáci znovu nahráli v brněnském studiu Audio Line a jak je slyšet, s největší pravděpodobností kompletně naživo a bez větších oprav. Primární zde byl výraz, „feeling“, ne dokonalé instrumentální podání nebo zpěv bez zaškobrtnutí. Tak, jako tomu ostatně bylo na koncertech této vpravdě legendární (neboli mnoha legendami skutečně opředené) kapely.
Na tři strany současného vinylového dvojelpíčka tak jsou rozprostřeny tak pamětihodné a mnohdy i více než třicet let po vzniku stále skvělé písně jako Russian Mystic Pop Op. IV., Černý sedlo, Chce se mi spát, Žiletky, Marilyn Monroe, Nebe je zatažený nebo Sbohem a řetěz. Neboli písně, jejichž recepce prošla docela zajímavou proměnou. V době zvolna končící totality, kdy Psí vojáci kralovali osvíceným klubům typu Chmelnice či Delty, byly „vlastnictvím“ mládeže, kterou můžeme nazývat opoziční, alternativní, případně snad i částečně undergroundovou.
Krátce po sametové revoluci se charismatický Filip Topol stal doslova miláčkem davů, Psí vojáci hráli právě tyto písně ve velkých sálech a byly z nich skutečné rockové hvězdy přesahující úzké subkulturní zaměření. Došlo to dokonce tak daleko, že někteří ortodoxní zastánci alternativních směrů začali nad Topolem ohrnovat nos a posměšně mu přezdívali „Michal David undergroundu“ – jen proto, že „měl tu drzost“ být najednou populární.
Ty písničky samotné se ale nezměnily ani před Lucernou plnou ječících dívek ani o píď. Byly stále stejně dobré, stejně originální. Postupem času (a jistě také vlivem změny hudební scény) se Psí vojáci opět stáhli spíše na klubovou úroveň, Topolova tvorba se více obrátila do sebe, což platilo nejen pro pozdnější alba Psích vojáků, ale zejména jeho sólová alba, jež vydával paralelně.
Platilo však, že když na koncertě zahrál kterýkoli z oněch starých šlágrů, publikum propuklo v nadšené ovace. Vlastně to znamenalo velké docenění oněch rozervaných, existenciálních, někdy i dekadentně romantických songů, které z Topola udělaly nejen ikonu nezávislé scény, ale i mainstreamovou hvězdu, byť na relativně krátkou dobu.
Čtvrtou stranu dvojalba pak coby bonus, který na původním CD vydání Národa Psích vojáků nebyl, tvoří živá nahrávka jednoho z nejzásadnějších Topolových děl, skoro dvacetiminutové skladby Kilián Nedory.
