Ang Lee je pozoruhodně univerzální tvůrce. Rodák z Tchaj-wanu s přehledem obsadil mety anglosaské kultury, aniž ztratil kontakt s tou asijskou. V jeho filmografii najdeme austenovské drama Rozum a cit nebo na opačném americkém pólu komiksového Hulka. Nejvýmluvněji o jeho úspěšném rozkročení mezi Asií a Amerikou vypovídají dva Oscary.
V roce 2001 přepral všechny soupeře v kategorii nejlepší zahraniční film jeho výpravný Tygr a drak, který odstartoval renesanci žánru wuxia. Před dvěma lety zase rozpoutal celoamerickou debatu netradiční love story dvou kovbojů v Americe 70. let. Kdo v roce 2006 nemluvil o Zkrocené hoře, jako by nebyl.
V oscarovém klání se nakonec musel Ang Lee sklonit před mnohem konvenčnější skládačkou lidských osudů Crash, ale akademici mu jako chytrá horákyně přiřkli „osobní“ sošku za režii. Tím se ocitl v exkluzivním klubu filmařů, jejichž další titul se prostě automaticky vyhlíží s očekáváním. Za Touhu si vysloužil například Zlatého lva na festivalu v Benátkách.
S žánry a styly experimentující Lee se pustil do epického špionážního thrilleru / drsné love story odehrávajícího se za druhé světové války v Japonci okupované Číně a Hongkongu. Ústřední dvojicí, zmítající se na ose touha–opatrnost, jsou nezkušená, ale nadšená studentka Wang Jiazhi s talentem pro herectví a předstírání a vlivný politik pan Yee, kolaborující s Japonci. Jeden večer plný odbojového nadšení dostane dívka největší roli svého života. Převtělit se do manželky bohatého obchodníka paní Mak a nalákat pana Yeea do pasti atentátu. Co začalo jako studentské dobrodružství, skončí jako nemilosrdný boj o identitu, zachování zdravého rozumu, zápolení s vlastními nečekanými city i animálními vášněmi. A nakonec jako boj o život.
Lee evidentně miluje minimalistické předlohy, které mu můžou nabobtnat pod rukama. U Zkrocené hory to byl novinový článek, u Touhy krátká povídka, která podle režisérových vlastních slov spíš sloužila jako mřížka, do níž společně se scenáristou a dlouhodobým spolupracovníkem Jamesem Schamusem (natočili spolu Ledovou bouři, Hulka...) doplňovali kousky filmového masa. Minimalismus Zkrocené hory vystřídala obrazová i stylová opulentnost (kameraman Rodrigo Prieto odvádí pozoruhodnou práci) rozehraná a stupňovaná ve sto padesáti sedmi minutách. Nekompromisní autor s vizí temných emocí schovaných v melodramatu si trvá na svém extra pomalém tempu nasazeném úvodní dlouhatánskou scénou, kdy paničky včetně paní Mak hrají mahjong. Jde o hru plnou skrytých hrozeb, pnutí, náznaků a potlačovaných útoků, hru, kterou by měl mít pod postelí Valmont přemítající o svých nebezpečných známostech. To, že si Lee dává na čas, sice vytváří napětí, na druhou stranu se jeho lekce z dějin okupované Šanghaje občas vleče.
Režisér tak hraje s divákem svoji vlastní partii filmového mahjongu, ale drtivé vítězství to není. Jeho extra kamenem jsou každopádně tři sexuální scény, o nichž prostě nejde napsat, že jsou to scény milostné. V Americe si za ně od cenzorů vysloužil noční můru všech producentů: označení NC-17. Tedy něco v tom smyslu, že na film musíte s rodiči, i když je vám třicet. (Ne, samozřejmě sedmnáct).
Z mediálního rozruchu, který filmu předcházel, nebylo těžké nabýt dojmu, že se Lee tentokrát pustil nikoliv do thrilleru, ale do pornografie. Přitom sexuální scény, jakkoliv jsou grafické a živočišné, nemají s pornografií nic společného. Jsou nemilosrdnou mocenskou hrou. Soubojem dvou vůlí. Bitevním polem, kde se definuje, co je láska a co ne. Lee se v nich ukazuje jako mistr psychologie, který má odvahu rozehrát ji tímto způsobem.
Extrémů se nebál ani v obsazení hlavních rolí. Proti největší asijské megastar Tony Leungovi postavil debutující Wei Tang, která se rozhodně netopí v Leungově hvězdném stínu. Jako vyždímal fascinující výkon z Heatha Ledgera ve Zkrocené hoře, dovedl i Leunga do nových hereckých teritorií.
Věci jsou bezpochyby krásné jako blyštivý diamant v Leeově noirovém světě, styl je dokonalý, každý vzor na látce perfektní, každý detail promyšlený, ale vládne v něm opatrnost. Lee natočil stylový film, který si nás ale drží od těla. Jako pan Yee zpočátku paní Mak.
V roce 2001 přepral všechny soupeře v kategorii nejlepší zahraniční film jeho výpravný Tygr a drak, který odstartoval renesanci žánru wuxia. Před dvěma lety zase rozpoutal celoamerickou debatu netradiční love story dvou kovbojů v Americe 70. let. Kdo v roce 2006 nemluvil o Zkrocené hoře, jako by nebyl.
V oscarovém klání se nakonec musel Ang Lee sklonit před mnohem konvenčnější skládačkou lidských osudů Crash, ale akademici mu jako chytrá horákyně přiřkli „osobní“ sošku za režii. Tím se ocitl v exkluzivním klubu filmařů, jejichž další titul se prostě automaticky vyhlíží s očekáváním. Za Touhu si vysloužil například Zlatého lva na festivalu v Benátkách.
S žánry a styly experimentující Lee se pustil do epického špionážního thrilleru / drsné love story odehrávajícího se za druhé světové války v Japonci okupované Číně a Hongkongu. Ústřední dvojicí, zmítající se na ose touha–opatrnost, jsou nezkušená, ale nadšená studentka Wang Jiazhi s talentem pro herectví a předstírání a vlivný politik pan Yee, kolaborující s Japonci. Jeden večer plný odbojového nadšení dostane dívka největší roli svého života. Převtělit se do manželky bohatého obchodníka paní Mak a nalákat pana Yeea do pasti atentátu. Co začalo jako studentské dobrodružství, skončí jako nemilosrdný boj o identitu, zachování zdravého rozumu, zápolení s vlastními nečekanými city i animálními vášněmi. A nakonec jako boj o život.
Lee evidentně miluje minimalistické předlohy, které mu můžou nabobtnat pod rukama. U Zkrocené hory to byl novinový článek, u Touhy krátká povídka, která podle režisérových vlastních slov spíš sloužila jako mřížka, do níž společně se scenáristou a dlouhodobým spolupracovníkem Jamesem Schamusem (natočili spolu Ledovou bouři, Hulka...) doplňovali kousky filmového masa. Minimalismus Zkrocené hory vystřídala obrazová i stylová opulentnost (kameraman Rodrigo Prieto odvádí pozoruhodnou práci) rozehraná a stupňovaná ve sto padesáti sedmi minutách. Nekompromisní autor s vizí temných emocí schovaných v melodramatu si trvá na svém extra pomalém tempu nasazeném úvodní dlouhatánskou scénou, kdy paničky včetně paní Mak hrají mahjong. Jde o hru plnou skrytých hrozeb, pnutí, náznaků a potlačovaných útoků, hru, kterou by měl mít pod postelí Valmont přemítající o svých nebezpečných známostech. To, že si Lee dává na čas, sice vytváří napětí, na druhou stranu se jeho lekce z dějin okupované Šanghaje občas vleče.
Režisér tak hraje s divákem svoji vlastní partii filmového mahjongu, ale drtivé vítězství to není. Jeho extra kamenem jsou každopádně tři sexuální scény, o nichž prostě nejde napsat, že jsou to scény milostné. V Americe si za ně od cenzorů vysloužil noční můru všech producentů: označení NC-17. Tedy něco v tom smyslu, že na film musíte s rodiči, i když je vám třicet. (Ne, samozřejmě sedmnáct).
Z mediálního rozruchu, který filmu předcházel, nebylo těžké nabýt dojmu, že se Lee tentokrát pustil nikoliv do thrilleru, ale do pornografie. Přitom sexuální scény, jakkoliv jsou grafické a živočišné, nemají s pornografií nic společného. Jsou nemilosrdnou mocenskou hrou. Soubojem dvou vůlí. Bitevním polem, kde se definuje, co je láska a co ne. Lee se v nich ukazuje jako mistr psychologie, který má odvahu rozehrát ji tímto způsobem.
Extrémů se nebál ani v obsazení hlavních rolí. Proti největší asijské megastar Tony Leungovi postavil debutující Wei Tang, která se rozhodně netopí v Leungově hvězdném stínu. Jako vyždímal fascinující výkon z Heatha Ledgera ve Zkrocené hoře, dovedl i Leunga do nových hereckých teritorií.
Věci jsou bezpochyby krásné jako blyštivý diamant v Leeově noirovém světě, styl je dokonalý, každý vzor na látce perfektní, každý detail promyšlený, ale vládne v něm opatrnost. Lee natočil stylový film, který si nás ale drží od těla. Jako pan Yee zpočátku paní Mak.
