Do českých kin vstoupil snímek Karaoke blues (v zahraničí se častěji jmenuje Spadané listí) s cenou poroty festivalu v Cannes a spoustou kritické chvály: není divu, Aki Kaurismäki v něm míchá ty nejúčinnejší ingredience, které během své tvorby použil už v mnoha receptech na lehce podivínskou komedii, která spolehlivě zahřeje u srdce.
A dlužno dodat, že tentokrát neatakuje evropské svědomí ožehavým tématem imigrace a uprchlictví, které rozvíjel ve filmech Le Havre (2011) nebo Druhá strana naděje (2017). V Karaoke blues se věnuje „bezpečné“ problematice finských domorodců na společenském okraji – ústřední pár tvoří prodavačka Ansa a dělník Holappa, kteří hned na počátku přijdou z různých důvodů o práci.
Ansa se vzepře nesmyslné politice vyhazování potravin a její případ spustí v supermarketu malou vzpouru. Holappův příběh je méně příkladný, hlavním důvodem jeho vyhazovu je jeho sklon k alkolholismu.
Když se pak tihle dva seznámí, čeká je paleta všedních dobrodružství: návštěva karaoke baru, který dal filmu český název, kino nebo společná večeře ze skromných zdrojů. Holappu ale znovu dožene jeho slabost a Ansa jejich známost rázně utne. Samozřejmě to ale ještě není konec.
Smrtící posedlost Dianou. Závěrečná řada posouvá seriál Koruna k sentimentálnímu kýči |
Jednoduchý příběh dává Akimu Kaurismäkimu (a právě jemu) prostor pro podmanivé čarování s náladou, dialogy s lehkým dotekem bizarnosti, přesně odměřené dávky suchého humoru, ale také autentické jímavé momenty. Kde už jsme něco podobného viděli?
Kaurismäki v tom ohledu nenechává diváky zbytečně tápat a spojnici s Chaplinovou Moderní dobou pečetí závěrečnou scénou. Odkazů na fimaře, kteří Kaurismäkiho inspirují, je ale mnohem více, jejich přehlídku tvoří plakáty na vývěsce před kinem, kde si postavy povídají; sám režisér vedle Chaplina zdůrazňuje hlavně Roberta Bressona a Jasudžiró Ozua.
Karaoke bluesFinsko, Německo 2023
Premiéra 16. listopadu 2023 |
A pak je tu velké gesto souznění s americkým souputníkem Jimem Jarmuschem, který jak známo už v roce 1991 zařadil do své slavné Noci na Zemi kaurismäkiovskou epizodu z Helsinek. Tentokát se v rámci Kaurismäkiho filmu ocitne na plátnech na nezanedbatelnou dobu Jarmuschova zombie komedie Mrtví neumírají z roku 2019.
Komentáře, jež po zhlédnutí filmu v kině pronášejí Holappa s Ansou, jsou neodolatelné, vše ale překonává mikrodialog dvou filmových znalců před kinem.
Kaurismakiho hudební inspirace z uplynulých dekád se zase ozývají z jukeboxu v baru, kam ovšem také při jedné návštěvě zavítá naživo ryze současné finské dívčí duo Maustetytöt.
To je další vrchol filmu: sestry Anna a Kaisa Karjalainenovy s kytarou a klávesami bez hnutí v obličejích zpívají krásnými hlasy na výraznou melodii depresivní text o tíži života, izolovanosti, zklamáních a mindrácích. (Zážitek ještě posílí vědomí, že název dua v anglickém překladu znamená Spice Girls).
Smrtka v havajské košili. Michael Fassbender exceluje jako Fincherův chladnokrevný zabiják |
„Přestože jsem si dosud udělal pochybnou pověst především natáčením bezvýznamných násilných filmů, rozhodl jsem se nakonec, zmučen všemi nesmyslnými, zbytečnými a zločinnými válkami, napsat příběh o tématech, díky nimž by lidstvo mohlo mít budoucnost: o touze po lásce, solidaritě, naději a úctě k ostatním lidem, přírodě a všemu živému i mrtvému,“ uvádí režisér v komentáři k filmu, jehož nadčasové poselství je zdůrazněno vedle filmových a hudebních ohlédnutí třeba i úctyhodným stářím přístrojů, které postavy používají.
Skoro by se nepoznalo, že se příběh odehrává v současnosti, nebýt jednoho mrazivého leitmotivu: z archaického rádia se totiž co chvíli linou zprávy o ruských zločinech na Ukrajině. Takže žádná love story mimo čas a prostor, ale připomínka konkrétního zla, které snad má chaplinovsky prostý příběh šanci alespoň nepatrně kompenzovat. V co jiného už také doufat?
