Podobně jako ve snímku 107 matek (slovensky Cenzorka), k němuž napsal Ostrochovský scénář, vytvořil štáb nerozlišitelnou směs dokumentu a hraného filmu spojující výhody obojího. V klaustrofobních reálných kulisách tu sledujeme rozvíjející se přátelství mezi chlapcem a dívkou, kteří si nechtějí nechat upřít radosti dětství navzdory válečným okolnostem. Do kin film vstoupí 23. listopadu.
Lidovky.cz: Váš film je vizuálně velmi silný. Prý jste na něj žádali peníze jako na hraný film, a proto jste měli dostatek finančních prostředků, je to tak?
Prostředky na hraný film jsou logicky větší, ale my jsme to i chtěli jako hraný film točit. A na fondech nás už znají, takže vědí, co běžně točíme. Podobně jsem dělal Cenzorku a Kozu. Pokaždé natočíme na základě reálného příběhu hraný film s neherci. Což samo o sobě není žádná novinka. Jen té stylizace je někdy více, někdy méně.
V charkovském metru to bylo komplikované tím, že jsme neměli v rukou všechny karty. Byli jsme omezeni prostředím a tím, že tam už lidé byli na novináře alergičtí a neradi se nechávali filmovat. Byli jsme tak trochu otroci možného.
Lidovky.cz: Ve Světloplachosti jsem u dětí cítil tu hranost více než u jejich reálných rodičů. Scény s dospělými mi přišly více „dokumentární“.
Někteří neherci prostě hrají lépe, někteří hůře. Na tu rychlost, v jaké jsme museli dělat rozhodnutí, jsme ale měli vlastně štěstí. Kdyby natáčení s rodiči skřípalo, neposkytli bychom jim ve filmu tolik prostoru. Co se dětských herců týče, ani jsme nevěděli, jestli z toho film ustříháme. Použili jsme prakticky všechno, co jsme měli.
Byli jsme tam sice s kamerou tři měsíce, ale často jsme za celý den nic nenatočili, protože děti neměly náladu. Rodiče jsme museli často nějak bavit, jak na tom byli psychicky špatně. I pro nás to bylo tam dole vyčerpávající, takže jsme vycházeli na povrch, kde se střílelo, vlastně jako na dovolenou.
Lidovky.cz: Dole v metru to bylo horší?
