Že mohou tíživé osudy lidí, kteří za války prošli Terezínem, inspirovat silná umělecká díla, je nejen samozřejmé, ale i prakticky dokázané: je tu expresivní Daleká cesta Alfréda Radoka z roku 1948 či naopak mrazivě věcný Transport z ráje Zbyňka Brynycha z roku 1962.
Součástí české kinematografie je ovšem od nynějška také nový italsko-český koprodukční projekt. Natočil jej Ital Gabriele Guidi, o němž se lze dočíst, že se narodil v umělecké rodině, kariéru nicméně začínal ve finanční sféře a teprve posléze se posunul k pořádání divadelních a hudebních produkcí.
Do filmové branže se zatím zapsal jako produkční několika vlažně hodnocených titulů. S touto průpravou se Gabriele Guidi pustil do režie celovečerního filmu, jehož „fiktivní děj s reálnými prvky věnoval neuvěřitelnému příběhu mnoha umělců, kteří byli uvězněni v Terezíně a kteří, ačkoli se ocitli uvnitř tak tísnivého místa, dokázali zrealizovat neuvěřitelné série kulturních akcí“.
Titulní láska za zdí se odehrává mezi italským židovským klarinetistou Antoniem (Mauro Conte) a českou židovskou houslistkou Martinou (Dominika Morávková), kteří se poznali v Praze ještě před válkou. Posléze se oba ocitnou v Terezíně, kde se dlouho hledají, až je znovu spojí účinkování v orchestru, jehož fungování nacisté licoměrně podporují kvůli známé propagandistické akci.
Že štěstí milenců nebude trvat dlouho, je nabíledni. O něco překvapivější je, že o jejich příběh tu zase až tolik nejde, respektive nějak na něj není čas. Film totiž překotně zaměstnává řadu dalších postav: tak například Jan Révai hraje skladatele Hanse Krásu a nějakou dobu to vypadá, že středobodem děje bude nacvičování jeho dětské opery Brundibár. Není.
S dětmi má Láska za zdí nakonec nejvíc společné to, že děti z páté třídy by patrně natočily podobný film jako Gabriele Guidi a spol. (ale nesměly by předtím chodit do dramatického kroužku).
Terezín: Láska za zdíItálie, ČR 2023 Premiéra 2. listopadu 2023 |
Dalším českým hercem, který v Lásce za zdí našel uplatnění, je Vladimír Polák, jehož postava nemotorného violoncellisty má zřejmě vnést do děje odlehčení. Spíš jde ale o alter ego samotného režiséra, kterému také tragikomicky padá z rukou všechno, nač sáhne: od neduživé milostné zápletky přes zmatené terezínské reálie, polopaticky servírované kýčovité scény a nesoudržný děj až po postavy nacistů, které by mohly rovnou vystupovat v legendárním pořadu Šteindlera a Vávry Alles Gute.
I tady našli významné uplatnění čeští a slovenští herci. Za zvláštní zmínku stojí hrdinský výkon Karla Dobrého v roli esesáka, jejž hlavní hrdina rozpláče hrou na klarinet.
Ještě výrazněji se do sítnice vpálí slovensko-italská modelka a herečka Antonia Lišková, která se zřejmě uvolila přijmout roli upjaté dozorkyně jen za podmínky, že její postava bude ve skutečnosti hodná a statečná.
A tak se dočkáme vpravdě ohromující situace, kdy ji její nadřízený za pokus vyreklamovat Martinu (coby oddanou vychovatelku terezínských dětí) z transportu nejen nemilosrdně sepsuje, ale rovnou postaví ke zdi a nechá zastřelit.
Celá záležitost byla natočená v mezinárodní anglické verzi, ovšem do českých kin přichází s dabingem, který se potácí ve stejných nesnázích jako celý film a dodává výsledku nezaměnitelnou atmosféru převzatých televizních seriálů vysílaných ve čtyři odpoledne.
Nepomůže, že z jakéhosi paralelního vesmíru, kde je Láska za zdí o trochu zdařilejším dílem, sem spadlo pár dialogů na téma smyslu uměleckého snažení v bezvýchodné situaci.
Pro celkový dojem z tohoto pokusu o film je naivita příliš slabé a hlavně příliš shovívavé slovo.
