Paulu Matthewsovi je něco mezi padesátkou a šedesátkou, má manželku a dvě dospívající dcery, učí na univerzitě evoluční biologii a sní o vydání knihy, která by mu přece jen ještě přinesla odborné uznání. Pro své okolí je absolutně všední a už se s tím celkem smířil.
Všechno se rychle změní, když se ukáže, že se Paul objevuje lidem ve snech. Své dceři, studentům, které učí, ale i docela cizím lidem. A je to masová záležitost. Nikdo to nedokáže uspokojivě vysvětlit, což ale nijak nebrání tomu, aby se z Paula se stala celebrita, o niž se mimo jiné začne intenzivně zajímat mladá marketingová agentura.
Paul je ze své náhlé proslulosti rozpačitý – také proto, že se lidem nezjevuje v úplně lichotivém světle. Pravidelně je divnou pasivní postavou, netečnou k rozličnému hororovému dění, které snící osoby děsí. I tak se ovšem stagnující akademik domnívá, že jde o šanci prosadit se do veřejného povědomí také svou odbornou prací.
Mladí marketéři by naopak rádi Paulovu popularitu využili pro prezentaci komerčních produktů, třeba známé limonády, pro jejíhož výrobce spravují sociální sítě.
Brzy se samozřejmě začnou projevovat i negativní stránky virální popularity, jako je stalking, a posléze se přece jen proměňuje kontext, v němž Paul ve snech účinkuje. Postavení netradiční celebrity mu evidentně dodává sex appeal, takže alespoň pro někoho je hrdinou erotických představ.
Po opatrné euforii však zákonitě přichází krize a frustrace, a opět změna toho, jak se Paul lidem jeví: tentokrát je pro ně noční můrou, Freddym Kruegerem, člověkem, který je děsí a otřesně jim ubližuje.
To pochopitelně mění Paulovu hodnotu v marketingovém plánu, ale hlavně to ovlivňuje jeho reálný život: zejména jeho studenti se jej zcela nepokrytě bojí. A Paul marně opakuje racionální argument, že jde jen o sny a on osobně je zcela neškodný. Stává se nevítanou osobou a hroutí se jeho profesní i osobní život.
Směšní jsou všichni
První americký snímek norského scenáristy a režiséra Kristoffera Borgliho (* 1985) vzala pod svá křídla veleúspěšná producentská a distribuční společnost A24, která stojí například za oscarovým úkazem Všechno, všude, najednou. Už to svědčí o potenciálu, jejž norský „tarantinovský“ samouk z videopůjčovny Borgli i do budoucna má.
Na náhodu se lze spolehnout. Woody Allen svou „černou anekdotu“ kormidluje s nonšalancí zkušeného vypravěče |
V groteskním hororu To se mi snad zdá se filmařsky pomyslně potkává Woody Allen s Charliem Kaufmanem, reálně je v něm pak přítomen další kafkovský tvůrce Ari Aster (On se bojí), jenž je v titulcích veden jako jeden z producentů.
Zároveň má Kristoffer Borgli vlastní rukopis a zřetelné téma, které rozvíjel už ve svém minulém filmu Je mi ze sebe špatně – i tam šlo o zákonitosti povrchní popularity. Hrdinkou byla mladá žena, která se dobrovolně znetvoří, protože handicap je v kurzu.
Ani tentokrát se Borgli nebojí ironicky nahlédnout problematiku, kterou leckdo bere smrtelně vážně a odchylka od „správného“ pohledu bývá chápána jako nepřípustné rouhání. A ani tentokrát není jeho satirický pohled prvoplánový ani jednostranný.
To se mi snad zdáUSA 2023
Premiéra 11. 1. |
Hrdina snímku je obětí hysterie založené na zdáních a doměnkách – to je zřetelná připomínka povrchnosti „cancel culture“, která leckdy funguje na podobných principech.
Jednou z nejlepších scén filmu je pokus mediátorky „kognitivně behaviorálním“ terapeutickým experimentem přesvědčit vynervované studenty, že skutečný Paul není žádné monstrum. Stačí ovšem, aby se přiblížil a řekl „takže...“, a traumatizované studenstvo se dá na rozhořčený úprk. Výstižnější zkratku předsudečné fóbie mladé generace „sněhových vloček“ vůči té rodičovské si lze stěží představit.
Jenomže: opravdu je Paul jen nevinnou obětí kultury předsudků a zákazů? Je to, jak se někomu (třeba ve snech) jevíme, opravdu jen jeho problém? Paulova znepokojivě netečná úloha v počátečních děsivých snech mladých lidí nepochybně odráží jejich oprávněnou frustraci z toho, že lidé z Paulovy generace nevnímají jejich problémy. Paulův nedostek sebereflexe je tu stejně smutně groteskní jako davová psychóza jeho studentů.
Ale zase: stárnoucí Paul sice nedokáže překročit stín své tuctovosti a zakomplexovanosti, přece jen však má jasný hodnotový radar, kvůli němuž se mu například příčí bezduché odevzdání se komerci. To naopak není pro mladé experty z marketingové agentury žádný problém: jejich přístup je ultrapragmatický a hodnoty v něm hrají pouze roli příležitostných nástrojů. Nit tu zkrátka nezůstane suchá na nikom, tak jak to má v účinné satiře být.
Nicolas Cage je v roli ublíženého Paula vynikající, ze svého hereckého rejstříku vytáhl nečekanou, ale velmi přesvědčivou a prožitou polohu.
Ženu, o niž nešťasník postupně přichází, ztvárnila s působivou tesknou elegancí Julianne Nicholsonová, mezi mladými postavami vyniká Michael Cera v roli marketingového guru.
A i když závěr filmu působí jako trochu rozpačité vycouvání z dobře rozehrané situace, celkově jde o mimořádně trefný a vtipný komentář k současnému společenskému pnutí.
