Filmový horor Mama: Před příčeskem neutečeš

Ve Španělsku a vůbec v hispánských zemích se v posledních letech daří hororu, přicházejí odtud filmy nesené ambicí často stereotypní žánr trochu oživit. Daří se přinejmenším komerčně, některé nízkonákladové španělsky mluvené horory prorazily do světa - například třídílná série REC nebo v jednom záběru natočený uruguayský horor Tichý dům.

Španělskou vlnu zaregistroval i Hollywood, který některé její představitele promptně zaangažoval - třeba Alejandra Amenábara, Juana Antonia Bayonu nebo Juana Carlose Fresnadilla.

Andrés Muschietti ani nemusel natočit celovečerní film, aby se dočkal hollywoodského debutu. Stačilo, aby si tříminutového snímku Mama, který vytvořil se sestrou Barbarou, všiml uznávaný mexický tvůrce Guillermo del Toro. Vágní ideu, jež za tím „kraťasem“ byla, mohli Muschiettiovi rozvést do celovečerního filmu, jenž vznikl v kanadskošpanělské produkci. Investorům se vložené peníze bohatě vrátí - rozpočet filmu Mama byl 15 milionů dolarů, za první víkend snímek vydělal 28 milionů. S kvalitami toho filmu je to trochu horší.

Debutujícím autorům se sluší přiznat, že se pokoušejí přijít s něčím svým. Koncept jejich monstra je originální - přízračná „maminka“, která na své děti čím dál víc žárlí a dostává se tak do konfliktu s jinou ženou, jež ke svému mateřství přišla jak slepá k houslím. V první části filmu se Muschiettimu podařilo inscenovat pár strašidelných okamžiků - nejsilnější z nich je asi scéna dětské hry, v níž je jeden z účastníků před kamerou skryt. Do účelně exponovaného příběhu se ale autoři beznadějně zamotávají. Řeší to zkratkami tak stupidními, že hanba fackuje i publikum v poslední řadě.

Pro jejich film se jim ani nepodařilo najít odpovídající vizuální styl. Vysoce prokreslený digitální obraz je vůči hororu obecně nepřátelský - tomu žánru daleko víc sluší náznaky, neostrosti. Muschiettiovi navíc podobu monstra odhalí relativně brzy. Od chvíle, kdy se objeví v celé počítačové nádheře, je Mama nápor spíš na bránici než nervovou soustavu.

Kohopak to děti kreslí?

Začala hospodářská krize, manažerovi Jeffreymu (Nicolaj CosterValdau) z toho přeskočilo, zastřelil obchodního partnera a pak i manželku, sbalil dvě malé dcerky do auta a vyrazil na bezcílnou cestu. V opuštěném kraji se vyboural, bloudil s dětmi lesem, až narazil na podivnou chatrč. Vevnitř si snažil srovnat myšlenky, došel k tomu, že nejlepší by bylo skončit to všechno. Zrovna se k tomu chystal, když zasáhla jakási záhadná síla...

Po pěti letech Jeffreyho bratr Lucas (opět Nicolaj Coster-Valdau) ještě pořád pátrá po Jeffreyho dcerách. Jeho přítelkyně Annabel (Jessica Chastainová) to trpělivě snáší, zkouší přitom štěstí ve strašné rockové kapele, jakkoliv je už zjevně dost dospělá na to, aby pochopila, že tudy pro ni cesta nevede.

A holčičky se najdou, skončí ve strýčkově domácnosti, dvě vlčí děti, jež byly pět let ponechány samy sobě. Ale možná v té chajdě úplně samy nebyly. Kdo se o ně staral? Kohopak to kreslí? S kým to blbnou v pokoji? V domě je ještě někdo další, a jak se především starší z dcer sbližuje s novou opatrovnicí, dostává se zjevně do stavu, jejž naši slovenští přátelé popisují slovy „bohovsky nas..tý“...

Rodinný život. Lucas (N. Coster-Valdau) a Annabel (J. Chastainová) se seznamují s „mámou“.

Jakmile ale začnou hrdinové pátrat po příčinách toho všeho, začnou se dít věci. Psycholog Dreyfuss (Daniel Kash) sice v jedné věci projeví mimořádnou jasnozřivost, tím ale svoje mentální schopnosti vyčerpá a dál vykazuje inteligenci pavlačí praštěného pytle s pískem.

Funkce další z epizodních postav je tak zřejmá, že by jí někdo měl napsat na čelo výzvu „Sežerte mě někdo!“. V komatózním snu jednoho z hrdinů se objeví duch mrtvého příbuzného, jemuž zřejmě stálo za to vracet se z onoho světa, jenom aby někomu ukázal cestu na místo, kde se dotyčný bude bezcílně motat, aby pak byl odtud odvezen, aniž by se tam cokoliv dozvěděl.

Jsme přece dospělí...

Vše dospěje k nesnesitelně protahovanému finále, v němž dojde i na ohrané klišé se vzkříšením postavy, jež se ještě před chvilkou zdála být spolehlivě mrtvá. Vůbec je vyvrcholení filmu docela zajímavé - autoři místo závěrečné konfrontace volí spíš cestu „nakonec jsme všichni tak nějak dospělé bytosti, což abychom se tedy rozumně dohodli“. Jistě inovativní přístup, v hororu ale moc nefunguje.

Navíc, jakkoliv autoři dějem i uchopením příběhu odkazují k temné síle pohádek, nedaří se jim ji zpřítomnit. V cestě jim zjevně stojí meze velmi nepohádkové počítačové animace i jejich vlastní představivosti. V tom všem binci se ztrácejí inspirované momenty nebo momenty, jež inspirované být mohly, kdyby byly lépe provedené.

Exemplární jsou v tom ohledu obrazy „maminky“ pohybující se zdí, z níž jí vyčuhuje temeno - mohla to být docela hrozivá scéna, odkazující k japonským hororům počátku století. Výsledek ale upomíná na díl Simpsonových, v němž Homera pronásleduje zlem posedlý příčesek.