LN Jak se díváte na hodnocení a odměňování filmů na festivalech. Mohou spolu vůbec snímky soutěžit a poměřovat se, navíc filmy, které se zabývají lidskoprávní tematikou?
O to, zda filmy na festivalech odměňovat nebo ne, se vedou zásadní spory, protože kritéria hodnocení snímků mohou být zavádějící. Určit vítěze je vždycky velmi těžké rozhodnutí. Mám zkušenost z více festivalů, ale nejvíce mě zaujala loni práce v porotě Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, kde bylo díky otevřenosti festivalu možné udělat výjimku a ocenit hned šest soutěžních filmů, protože každý z nich byl jedinečný a natočený pozoruhodným způsobem. Na festivalu Jeden svět se nejspíš nic podobného nestane.
LN Co pro vás bude při rozhodování určující?
Jestli film bude mít v sobě něco víc než "pouze" svědectví o lidských právech. Před lety byl takovým nultým ročníkem festivalu Jeden svět měsíc Bosny a Hercegoviny, většina filmů tu volala SOS z obleženého Sarajeva. Volání SOS v sobě obecně mají všechny filmy s lidskoprávní tematikou, upozorňují na něco podstatného a oproti televiznímu zpravodajství přinášejí mnohem hlubší pohled na problém, přinášejí přímá svědectví trpících lidí, těch, kteří o něco bojují, těch, kteří se snaží něco změnit... Ale často jim něco chybí. Podle mě je to snaha vidět problém obecně a pokusit se zachytit například válku nebo ekologickou katastrofu v -novém světle. Často můžeme vidět film, ve kterém někam dopadají desetitisíce bomb vyslaných na pomoc demokracii... Český režisér Karel Vachek ve svém filmu Bohemia Docta říká, že lepší, než deset tisíc bomb, by bylo deset tisíc psychiatrů.
LN Často jde o filmy tematicky velmi silné, ale filmařsky jednoduché. Je pro vás hledisko nápaditosti filmového vyprávění důležité?
Když budu žít v obleženém městě a na hlavu mi budou padat bomby, tak bude samozřejmé vzít do ruky kameru a vydat o své "jiné" realitě jednoduché svědectví, volat o pomoc do světa otupělého krvavým zpravodajstvím. Když budu mít to štěstí, a budu přicházet z daleka, bude podstatné přivézt si s sebou odstup. Nejde o to mít kdovíjakou techniku a natáčet upravené záběry, které v sobě mají tzv. emocionální náboj. Důležité je zachytit obrazy a situace, z jejichž spojení vyplývá nové sdělení, kritický pohled zasazující konkrétní situaci do širšího kontextu. Měla by být evidentní nejednoznačnost situace, ne zjednodušení na černou a bílou.
LN Loni vyhrál festival Jeden svět velmi osobní intimní snímek nazvaný Moje nejmilejší holčička. Byl to snímek o ženě, která zabila svého otce, jež ji v dětství zneužíval. Myslíte si, že lze poměřovat filmy, které se zabývají válkou nebo ekologií, s příběhy jednotlivců?
To je jako kdybychom řekli, že dobrý film musí být o válce. To není pravda, velký film může být třeba o jedné školní třídě jako snímek Mít nebo být, francouzský film o jednotřídce, který se nakonec stal filmovou událostí ve francouzských a později britských kinech, kde překvapivě válcoval americké akční filmy. Předem by v potenciál toho filmu nikdo nevěřil, ale pak se ukázalo, že téma opravdu nemusí být tzv. velké, aby mohl vzniknout velký film.
LN Teď během několika dní uvidíte na festivalu Jeden svět spoustu filmů, v nichž je hodně bolesti, násilí a lidského utrpení. Lze se na takový divácký zážitek vůbec těšit?
Těším se na to, že mezi filmy, které jsou voláním SOS, najdu tituly, ve kterých bude něco navíc, ve kterých bude filmové myšlení. Neznám všechny tvůrce, kteří mají snímky v hlavní soutěži, ale už teď se třeba těším na film My zdes režiséra Jara Vojteka. Točil v Kazachstánu o složité situaci kazašských Slováků a nechal jim na sebe kontakt. No a oni pak za ním bez varování přijeli na Slovensko a řekli mu: My zdes. Tahle situace je hodně silná a těším se na to, jak s ní Jaro Vojtek naložil.
V programu jsem našel dokument Běž za Louisou polského filmaře Gregorze Packa. Znám několik jeho výborných minimalistických situačních dokumentů a těším se na jeho svědectví o mentálním apartheidu v Jižní Africe.
LN Máte pocit, že film má moc lidmi pohnout, že dokáže něco změnit? Jakou jste třeba udělal zkušenost s filmem Český sen?
Respekt nedávno napsal "FBI zatkla český sen", bylo to v souvislosti se zatčením Viktora Koženého na Bahamách. Takže když nic jiného, dostal se výraz "český sen" do našeho jazyka. Ale objeli jsme s Českým snem vysoké školy a gymnázia, kde jsme se zúčastňovali diskusí. Nikdy netrvaly méně než hodinu, spíš dvě, což prý podle zkušenějších kolegů vůbec není běžné. Často se diskutovalo hodně vášnivě a zažili jsme situaci, že se lidé kvůli filmu hádali v hospodě i dlouho po tom, co skončil. Český sen nekončil se závěrečnými titulky. Kdyby se tohle dělo po každém filmu, tak by to mělo velký smysl. Jestli lidi začnou méně věřit reklamě, to nevím. Obecně ale věřím, že film má tu moc s lidmi pohnout, ale nesmí nás chlácholit, spíš by měl provokovat k odstupu od reality a k jejímu spoluutváření.
