Francouzi se pořád milují. V každém krásném novém světě bude záležet na lidských charakterech

Ten se navzdory znatelným vibracím nakonec přidrží svého původního plánu a ožení se se zbožnou blondýnkou Françoise. Na závěr se ovšem ukáže, že i tichá voda někdy mele břehy. Kdo se chce na tento film podívat (a určitě to stojí za to), může se těšit na propracované dialogy o Pascalovi, matematice, křesťanské morálce a jansenismu, o dlouhých pasážích z katolické mše nemluvě.

Pak je tu ale ještě docela čerstvá možnost, jak se duchu slavného filmu přiblížit, a to díky snímku, jejž kritický web IndieWire popsal jako „snové plátno z příběhů o lásce a sexu a sexu a sexu“. I když to z takového popisu nemusí na první pohled vyplývat, režisér filmu Paříž, 13. obvod Jacques Audiard označuje právě Rohmerovu Moji noc s Maud za svou klíčovou inspiraci.

Rizika podnájmu

„Na samotném počátku byl Rohmerův film Moje noc s Maud, a aniž bych si to uvědomoval, tak i touha natočit jednou film o lásce – přesněji řečeno o tom, kdy a jak se v současnosti o lásce mluví,“ říká devětašedesátiletý Audiard, který už je sám francouzským filmovým klasikem. Na pomoc si vzal scenáristky Céline Sciammovou a Léu Mysiusovou, které zastupují generaci dnešních čtyřicátníků, respektive třicátníků. A pro námět filmu s francouzským espritem sáhl poněkud překvapivě ke třem grafickým novelám amerického tvůrce s japonskými kořeny Adriana Tomineho.

„Líbila se mi jejich stručnost, nenápadná hloubka, postavy plné rozmarů a melancholie, zdařilé použití dějových zkratek a konečně i to, jak se v nich každá lidská bytost jeví jako malá nevyzpytatelná propast,“ uvádí Audiard.

Osudy tří žen a jednoho muže se protnou ve čtvrti Les Olympiades v pařížském 13. obvodě (odtud název filmu). Energická, ale zároveň ne zrovna úspěšná dcera čínských rodičů Émilie řeší finanční problémy s pronájmem volného pokoje ve svém bytě. Místo očekávané dívky Camille ovšem přijde atraktivní černý středoškolský učitel téhož jména. Podnájem se vyvine očekávaným směrem, také se ale leccos zkomplikuje a sebevědomý Camille má příležitost navázat vztah s další mladou ženou.

Tou je ostražitá Nora, trpící traumatem ze zážitku, kdy ji spolužáci na vysoké škole omylem považovali za dívku z erotického videochatu. Její šok je tak intenzivní, že ji přiměje, aby sama s onou dívkou navázala kontakt (a není ani potřeba dodávat, že je to začátek jednoho krásného přátelství). Camille čelí výzvě k větší pokoře, Nora se musí propracovat k vyššímu sebevědomí a Émilie k větší zodpovědnosti, což se nakonec vše šťastně podaří.

A kde přesně je spojnice Audiardovy romantické komedie s intimním Rohmerovým snímkem o sázce na náboženskou nejistotu? Podle režiséra v tomto: „Ve filmu Moje noc s Maud si dva muži a žena, ale především muž a žena povídají celou noc. Nakonec, ačkoli si dali všemožně najevo vzájemnou přitažlivost a také si ji připustili, ačkoli by si měli padnout do náruče a milovat se, nestane se tak. Proč?

Protože všechno už bylo řečeno a svádění, erotika a láska se ventilovaly jen slovy. Dělat cokoli navíc by bylo nadbytečné. Jak by se asi tahle situace odehrála v současnosti, kdy se nám nabízí pravý opak? Co se vlastně odehrává v dnešní době Tinderu a ,sexu na první schůzce‘? Můžou v takových podmínkách existovat hovory o lásce? Samozřejmě že ano. Jak o tom můžeme vůbec pochybovat. Ale v jaký okamžik vstupují do hry? A jaká slova se v nich používají a jaký je protokol? To je jedna z hlavních vypravěčských linek ve snímku Paříž, 13. obvod.“

Jiný obraz Francie

Jisté je, že přinejmenším Amorova potměšilost je v obou filmech přítomná stejně zřetelně. Zároveň se snímky, jejichž vznik dělí půlstoletí, v mnohém liší.

V něčem doslova na první pohled: v Rohmerově filmu by se jiné než bílé postavy daly spočítat na prstech jedné ruky (a to včetně těch, které se třeba jen mihnou v záběru). V Audiardově snímku je naopak přirozenou skutečností etnická pestrost. To je obraz dnešní Francie – a kdo by se ptal, kam se z Audiardovy rohmerovské inspirace vytratila náboženská linka, může její nástupkyni hledat třeba právě tady: ve víře v pestrou, tolerantní, multikulturní společnost, která svůj smysl čerpá přímo ze své existence.

Audiard tuto víru nevystavuje takové přímočaré disputaci jako Rohmer křesťanství, nicméně Paříž, 13. obvod i tak docela účinně ukazuje, že v každém krásném novém světě bude vždycky záležet na charakterech konkrétních lidí. A ovšem také na lásce, která mezi nimi (doufejme) vždycky pokvete.