Frida Kahlo ve fotografii. Působivá výstava v Praze dává souvislosti, nabízí kontexty

Měla blízko k surrealismu, ke komunistické revoluci – a Diegu Riverovi, dalšímu podstatnému zjevu mexického výtvarného umění minulého století. Byly o ní napsány desítky monografií, režisérka Julie Taymorová jí věnovala v roce 2002 skvělý film Frida, v hlavní roli se Salmou Hayekovou.

Pražský Dům U Kamenného zvonu představuje aktuálně Fridu Kahlo (1907–1954) v poněkud jiné, možná nečekané roli: jako fotografku, a ještě víc – jako sběratelku fotografie. I když ta nečekanost není úplně namístě: jak malířčin otec, tak její dědeček byli profesionální fotografové, takže Frida si k médiu vybudovala záhy dost intenzivní a trvalý vztah.

Občas jeden druhého

Výstava zabírá dvě patra a celá se nese v černobílé a malých formátech. Ale nic to nevadí: v tom minimalismu je síla. Vlastně dvě různé síly. Ta první je odstředivá, dává divákovi pojem o rodinném a přátelském zázemí, o „modrém domě“ v mexickém Coyoacánu, kde se Kahlo narodila, kde žila a kde zemřela.

 Představuje otce, matku, životního partnera Riveru, milence a milenky. A taky Fridu v nemocnici, po fatálním zranění, které utrpěla v osmnácti letech a jehož následky ji sužovaly celý život. A taky její revoluční ikony: masové vrahy Lenina a Stalina, a hlavně odpadlíka Lva Trockého, který v jejím domě i náručí našel nejdřív útěchu a pak smrt.

Prostě postavy a kulisy; postavy v kulisách. Většinou stylizovaných jako z dovolenkového alba. Někdy ale docela dramatických: na pár snímcích něco, respektive někdo chybí – třeba Rivera, třeba Frida. Některé fotky totiž patřily jemu, některé jí. A když se hádali, a že měli teatrální spory na programu dlouhá léta skoro dennodenně, občas jeden druhého ze společné fotky prostě vystřihnul.

Ta „životní“ rovina vystavených fotografií dává dobrý pojem o základech malířského díla Fridy Kahlo, kterému dominuje autoportrét. Opakovaně se nechala slyšet, že maluje sebe hlavně proto, že je sama – a že sebe zná přece nejlíp. Fotografické záběry rodinných a přátelských kruhů ve Fridině sbírce pak měly jasnou úlohu: ten pocit samoty aspoň na čas vygumovat.

Těsně a věčně

Druhá síla, která proudí vystavenými snímky, je odstředivá. Jsou to záběry, které překračují rovinu dokumentu směrem k uměleckému dílu. Nehledě na žánr. Ty jsou na výstavě snad všechny: zátiší, portrét, akt, módní fotka, interiér i exteriér, abstraktní i imaginativní fotografie; snímky etnografického charakteru, záběry na duchovní rozměr mexické společnosti a kultury, silně provázané se smrtí, kostlivci a lebkami. 

Někdy vítězí komika, jindy přeludná, zneklidňující atmosféra: otylý Rivera v plavkách, posvátné stavby Mayů anebo skupinka navlečená v plynových maskách s choboty – a za nimi pro zdůraznění té apokalyptické nálady obrázek bomby. Ty umělecké fotografie jsou od zvučných jmen, jako Brassaï, Man Ray, Tina Modotti, Edward Weston nebo Manuel Álvarez Bravo. Kahlo se s nimi dobře znala, přátelili se; byli na jedné lodi nejen umělecky, často taky ideově – leví avantgardisté se rádi družili po celém světě.

K těm uměleckým fotografiím se pak počítá i patero snímků, které pořídila rovnou Kahlo. Mají tah, dokazují, že umělkyně „viděla“ suverénně jak v malbě, tak okem kamery. Dokázala vykouzlit přízračnou, stísněnou atmosféru; pocit existenciální úzkosti a blízké smrti. Všechny tyhle „odstředivé“ snímky pak ilustrují nebo rovnou spoluvytvářejí malířčinu poetiku. Pokud dokumentární záběry rodiny a přátel formovaly symbolické zázemí, živily kořeny, z nichž Kahlo rostla lidsky – pak umělecké fotky z její sbírky prodlužují její život ve fikčním světě olejomalby. Je to samozřejmě jedno s druhým. V těsném a věčném sepětí. V tom je výstava v Domě U Kamenného zvonu důležitá: dává souvislosti, nabízí kontexty.

A mimochodem: těch fotek se v archivu Fridy Kahlo našlo kolem šesti tisíc. Poprvé byly vystaveny v roce 2007. Na pražské výstavě, která potrvá do 16. ledna příštího roku, je jich k vidění skoro dvě stě padesát.