Našlapuje tiše
Ivana Lomová, ročník 1959, se k malbě propracovala od komiksu – přes kresbu, grafiku, akvarel. Začínala jako autodidakt, absolventka Fakulty architektury na pražském ČVUT; v 2. polovině 80. let spoluprofilovala legendární myší dvojku Anča a Pepík. Začínala tedy v rovině pohádkové, trochu groteskní, každopádně zábavné. Tahle stylizace se proměnila v čase; vytrácela se postupně, až zmizela. Malířka se propracovala k čistému, skoro bezpříznakovému fotorealismu.
K tiché, poklidné malbě, kde z všedních situací vzlíná lehká metafyzika, přeludný opar, nenápadná magie. Ať jde o interiéry, nebo exteriéry, o ložnici, kavárnu, vlakové kupé, anebo ulici, která v minulých dekádách autorku nejednou vyvedla z města rovnou do náruče divoké přírody, do džungle nebo na břeh oceánu.
Současná výstava se jmenuje Mia camera – Můj pokoj, moje místnost. Ale taky Moje kamera, čili fotoaparát, kterým autorka pořizuje předobrazy pro své obrazy. Ten název zní každopádně dost introvertně, samotářsky, dostředivě. Odkazuje možná vzdáleně k Virginii Woolfové, k její eseji Vlastní pokoj, kde spisovatelka v devětadvacátém roce rozebrala, co chybí moderní ženě, co ji svazuje, co jí brání ve svobodném tvůrčím rozletu.
Ta esej nenárokuje vlastně víc než „klid na práci“, právo na soukromí a intimitu. Lomová jde ve své malbě právě touhle cestou: tiše našlapuje místy, která jsou jí v jisté chvíli drahá, která v ní probouzejí vzpomínky, fantazie, která k ní promlouvají svou specifickou řečí. A nejde jenom o místa, ve hře jsou samozřejmě taky situace, postavy, tváře.
Ve Špálovce jsou k vidění jak věci čekané, zmíněné interiéry a exteriéry, tak věci nečekané – šťastně rozvíjející, posouvající autorčinu léty prověřenou poetiku. Co je tady jinak? Zaprvé: malířka vrátila do hry komiku. Jakkoli subtilní, nenápadnou. Třeba v sérii portrétů zhruba půlročních mimin; napřímo zabrané, lehce vykulené tváře jsou trochu tady, trochu tam: jednou nohou v našem světě, druhou pak v nedávno zmizelém mateřském ráji. A tituly mají ty obrazy podle profesí rodičů: jednou „Profesorka“, jindy „Publicista“. Zadruhé: několik pláten rozvíjejí netypické fantazijní motivy, například koupající se dívence rostou ze zad andělská křídla.
Zatřetí: záběry z vybraných filmů, někdy včetně titulků. Pokud dřív Lomová malovala v dějově nabitých a pointovaných sériích, pokud řadou svých pláten vyprávěla souvislý příběh, pak aktuálně jde v protisměru: z filmového celku vybrala jako předlohu pro svůj obraz jediné políčko. A konečně začtvrté: obrazy oprýskaných zdí, fasád ohlodaných všemožnými zuby času.
IVANA LOMOVÁ: Galerie Václava Špály, do 3. 12. |
Tady je Lomová zřejmě nejsilnější. Ta plátna jsou vyloženě přeludná. Podobně pracovali před autorkou samozřejmě mnozí, nejvýrazněji asi Vladimír Boudník během svých pouličních happeningů zkraje 50. let: stačilo přiložit rám na omlácenou zeď a pár tahy vyloupnout tvář, figuru, zvíře, rostlinu. Lomová tuhle partii rozehrála v covidovém mezičase. Vyrazila do prázdných ulic s fotoaparátem a hledala, až našla. Ta plátna jsou najednou neklidná, pohyblivá; rodí se tu pro autorku netypicky intenzivní, výrazná dramata, básně. Z malované zdi vystupují další vrstvy skutečnosti: ty základní, spodní, živené iracionalitou.
Aktuální výstava Ivany Lomové ve Špálovce je zlomová. Staré se tu zvolna, soustředěně posouvá, obrací k novému. Nejlepším možným způsobem: po ruce komiku, před sebou další možnosti, další významové rejstříky a horizonty. Tenhle nový typ autorčiny tvůrčí energie je nesmírně osvěživý a samozřejmě divácky vděčný. Přibylo otázek, přibylo různočtení. Takže člověk je nakonec s těmi obrazy nejen rád – je s nimi rád dlouho. Jakkoli každý ve své místnosti, ve svém pokoji, se svým okem kamery...
