Vernisáže výstavy, která se konala minulou sobotu, se zúčastnila i Marie Vydrová, která instituci věnovala přes 1700 děl obou malířek. Toto obrovské množství bylo nejdříve třeba odborně zpracovat, případně zrestaurovat. O koncepci se postaral Richard Drury, dnes už můžeme napsat český kurátor anglického původu, který se naši řeč naučil tak dokonale, jak ji umí málokterý Čech.
Ten také na vernisáži promluvil s věcným a přitom citlivým přístupem ke Květě i Jitce, jejichž dílem se již léta zabývá a které osobně poznal. Půvabnou vzpomínku si připravil herec Národního divadla David Prachař, který měl to štěstí, že s tatínkem Iljou čas od času za sestrami Válovými zajížděl na návštěvu do jejich kladenského domku.
Dar takřka celé pozůstalosti je v GASK na správném místě, protože zde již dříve byly vystavovány některé důležité obrazy od těchto dvou výrazných osobností, které si byly tak blízké povahou a které měly podobné názory na umění i na vztahy ve společnosti. Expozice je obohacena dalšími zápůjčkami, hlavně z Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem. Tu po řadu let vedla kurátorka Alena Potůčková, která se zaměřovala právě na tuto generaci a sestry Válovy měla zvlášť ráda.
Květa Válová: Rozháněč mraků, 1997
Spojily se tu série vzácných kreseb, na nichž je jasně vidět, jak se výtvarný projev obou umělkyň rozvíjel, jak se Květa vždy vyjadřovala hutněji a zemitěji a jak jemně a křehce působily Jitčiny kresby i obrazy. Hned na začátku výstavy si můžeme přečíst Květinu báseň: „Tichá noc plná krás, přišel k nám děda Mráz, uříznul se z plných plic, holky pro vás nemám nic.“ Verše připomínají, jakým způsobem obě sestry mluvily, jak sice často používaly sprostá slova, která ale v jejich podání nezněla vůbec vulgárně. Spíš jako pohlazení.
Tvorbu obou malířek ovlivnilo kladenské dělnické prostředí a obě si často vybíraly motivy, které s ním úzce souvisejí. Od počátku až do konce vyzařuje z jejich tvorby upřímné sociální cítění, obě užívají každému srozumitelné symboly. Je tu znát přirozená návaznost na meziválečné sociálně laděné umění, které reprezentovaly takové osobnosti jako Josef Čapek, Pravoslav Kotík, Jan Lauda a další. Přitom se však obě vřadily do soudobého proudu „nové figurace“ a staly se jejími předními představitelkami. V případě Květy je vidět možná nepřímou, ale zřejmou souvislost s malbou francouzského malíře Fernanda Légera.
Výstava je uspořádána s velkým citem pro vývojové souvislosti, je rozdělena na několik částí, hlavně s ohledem na jejich témata, a nikoliv chronologicky, aby bylo vidět, jak se k nim po čase vracejí se zcela novou zkušeností. Vždyť jejich dílo se rozvíjelo od padesátých let a Jitčino ještě víc než desetiletí po Květině smrti. V tvorbě obou malířek je zřetelné, jak hluboce se do ní vepsalo prostředí uhelných dolů a oceláren, které stejně jako v Ostravě určovalo povahu lidí, kteří zde žijí.
Květa i Jitka strávily celý život spolu, žily skromně a vzájemně se podporovaly, byly spolu spjaty, ale jejich tvorba se liší. Květiny postavy jsou pevné, mohutné a drsné, Jitčiny jsou křehké a subtilní. Nejdůležitější je ale upřímnost, s níž vyjadřovaly svůj pohled na svět, na vztahy mezi lidmi. Často vystavovaly společně a na výstavách bylo jasně vidět, jak osobitý je jejich projev a jak se jejich rukopis liší. Kresby i obrazy obou umělkyň mají v sobě nevyčerpatelnou energii, ale u každé výrazně jinou.
Jitka Válová: Ostny, 1969
Tvorba obou se váže ke skutečnosti, ale každá užívá rozdílnou symboliku. Obě měly ateliér ve stejném domě, ale každá v jiném patře. Přitom se navštěvovaly a společně se nad svou prací zamýšlely. Ve všech oddílech výstavy je tedy vidět vzájemná souvislost a přitom se jejich projev – barevnost, linie, gesta – na první pohled pozná.
Výstava bude zřejmě nejdůležitějším projektem GASK v letošním roce a je velkým přínosem po stránce zpracování díla sester Válových, které se pro své nekompromisní postoje dočkaly plného uznání až po skončení komunistického režimu. Již sice vyšla jejich společná monografie, ale tentokrát se chystá publikace, která zhodnotí jejich tvorbu především na základě velkorysého daru Marie Vydrové.
