Právě tady představili jednu z nejnovějších her britského dramatika Nicka Payna, který velmi dovedně mísí dramatické příběhy s poznatky a úvahami z oblasti vědy, pod názvem Inkognito.
Divadlo NaHraně se nesetkává s tímto autorem poprvé, před časem představili jinou Paynovu slavnou hru, Constellations (Paralelní světy), která si pohrává s možnostmi časoprostoru a nabízí množství nejrůznějších podob jednoho vztahu. Hra Inkognito, kterou přeložil Viktor Janiš, měla premiéru v roce 2014 na festivalu nových her High Tide v Halesworthu a v mnohých aspektech vychází z reálných příběhů a postav.
Hvězdný tenorista Plácido Domingo zazpívá na festivalu v Českém Krumlově |
V centru pozornosti stojí lidský mozek a záhady s ním spojené, ať je to genialita, amnézie, nebo rozmanité způsoby myšlení a vnímání světa. Jedna z postav říká: Mozek je stroj na vyprávění příběhů. Autor navíc nabízí hercům skutečnou výzvu – čtyři postavy zde totiž sehrají na přeskáčku na dvacet postav.
I když zlomků rozmanitých příběhů najdeme ve hře mnohem více, prolínají se tu především tři hlavní dějové linie. Reálnou inspiraci má příběh Thomase Harveyho, patologa, který bez předchozího souhlasu vyňal mozek zemřelého Alberta Einsteina, aby posloužil vědě ke zkoumání, kde sídlí genialita. Druhým reálným zdrojem je příběh Henryho Molaisona, který po operaci, jež měla vyléčit epilepsii, ztratil krátkodobou paměť a pamatuje si pouze jeden okamžik spojený s tehdejší novomanželkou, která ho ovšem už dávno opustila. Henry se se svým nenávratným postižením stal doslova maskotem vědců a po celý svůj dlouhý život sloužil jako exemplární příklad pro studenty medicíny. Do třetice je tu fiktivní příběh současné neuropsycholožky Marty, která se snaží porozumět záhadám mozku a jejíž osud zvláštním způsobem propojuje příběhy všech tří protagonistů.
Pierre Richard i Carla Bruniová. Slavní vystoupili na obranu Depardieua |
Soubor je zvyklý na skromné scénické řešení, a tak si na scéně Divadla v Celetné vystačí se čtyřmi židlemi a s trochu bizarní dekorací – desítkami skleněných modře světélkujících nádob, naplněných kousky hmoty (jak později pochopíme, Einsteinova mozku). A klavírem pod pódiem, na němž kouzlí Martin Severýn atmosférotvorné melodie (dispozicí to působí trochu jako při starodávném promítání němých filmů s live hudebním doprovodem). Chvíli trvá, než pochopíme princip prezentace příběhů, a teprve postupně si začneme vychutnávat skládání dílků obrovského roztříštěného puzzle.
Chameleonské proměny
Čtveřice herců – Ondřej Novák, Pavel Kryl, Renata Prokopová a Jessica Bechyňová – vzala tuto výzvu se zjevnou chutí, a tak kromě hlavních postav, Harveyho (Novák), Henryho (Kryl), Marty (Prokopová), se až chameleonsky proměňují v nepřetržité řadě situací – jen s drobnými světelnými blackouty – v rozmanité charaktery. Střídají se momenty lehce komické, sentimentální, genderově na hraně, v široké generační škále, až se z toho chvílemi divákovi může zatočit hlava.
Payne má v kartotéce nepřeberné množství mnohdy bizarních lidských osudů, a tak jsme po celou dobu udržováni v napětí a jakési mozkové pohotovosti, jak postupně chytáme jednotlivé dílky skládanky příběhů a snažíme se přijít na to, o čem to vlastně celé je. Koneckonců i toto cvičení diváckého mozku k tématu patří a jistě stojí za to tuto zkušenost spolu s herci podstoupit.
