Když si otevřete anglickou Wikipedii, heslo Sinéad O’Connorové je jako vždy v podobných případech rozděleno na několik tematických oddílů. Ten, týkající se hudby, tvoří asi tak třetinu, zbývající text se věnuje zpěvaččiným kontroverzím a osobnímu životu. Není to zas nic tak neobvyklého, dost podobný poměr tu mají všechny osobnosti, které si kromě rozvíjení umělecké dráhy taky „něco myslí“. A žijí - či žili - trochu jinak než běžní smrtelníci. Třeba John Lennon.
Je to ale vždycky trochu nespravedlivé. Už jenom to, že od Sinéad O’Connorové zná průměrný posluchač vlastně jen jednu písničku, která navíc není její: coververzi Princovy Nothing Compares 2U z roku 1990. Zpěvačka přitom i dál koncertovala a točila desky. Pravda, poměrně nevyrovnané. Ale třeba ta (zatím?) poslední I’m Not Bossy, I’m the Boss z roku 2014 vůbec není špatná.
Sinead O’Connor konvertovala k islámu.
Může si za to sama, že je její tvorba přebita tím, že spíš než recenze na tu desku ve stejné době vycházely zprávy o jejím zoufalém soukromém životě, psychických problémech, psychiatrické hospitalizaci, snad i dokonce pokusech o sebevraždu? Vypovídá to o zpěvačce samotné nebo o zájmech lidí, kterým média poskytují jen to, co chtějí číst? Toť otázka bez jednoznačné odpovědi.
Faktem je, že „potíže s Pánembohem“ měla Sinéad O’Connorová odjakživa. Jako Irka je samozřejmě v základu stejně jako drtivá většina jejích krajanů římská katolička. Od mladých let má ale výhrady vůči organizované církvi. Její první velká kontroverze nastala v roce 1992, když v americké televizi roztrhala v přímém přenosu fotografii papeže Jana Pavla II.
To bylo silné kafe nejen pro „americké konzervy“, ale i pro běžné, patrně liberálnější Američany, kteří ji následně ve vyprodané newyorské Madison Square Garden na výročním koncertě k poctě Boba Dylana dost brutálním způsobem vypískali. To ji samozřejmě nijak neodradilo. Na konci téže dekády se nechala vysvětit kněžkou nezávislé katolické ortodoxní sekty, což samozřejmě hlavní proud církve neuznal. A vedla dál svoje soukromé boje.
Je zjevné, že se rozhlížela i mimo „rodné“ křesťanské proudy. Zmíněné poslední album I’m Not Bossy, I’m the Boss se mělo původně jmenovat The Vishnu Room a jméno indického boha Višnua v názvu napovídá cosi o koketérii s hinduismem. Ten se zřejmě nakonec v mysli hledající zpěvačky neuchytil.
Na fotografii, která dnes po zprávě o konverzi k islámu obletěla svět, vypadá zahalená Sinéad O’Connorová hrdě a spokojeně. Pokud jí nově nalezené náboženství přinese mír a klid do duše, přejme jí to.
