Nová inscenace se nevyhne srovnání s loutkovou verzí - a tady zůstává občas v jejím stínu. To, co fungovalo v komorním prostoru a v jiné formě, občas zavánělo nudou či trapností (třeba scéna se Standovou permanentní erekcí). V každém případě má ale nastudování v Rokoku jedinečného, trojjediného Boba Klepla, který virtuózně sehrál Miloše Zemana, Vladimíra Špidlu a zejména pak premiéra současného - Jiřího Paroubka. Předseda vlády je v druhém díle nezastupitelnou personou a pro její plastické ztvárnění by loutka nestačila.
První díl pojednává o bytové aféře Stanislava Grosse, druhá část zachycuje následné děje a klauniády: Paroubkův CzechTek a Bublanovy mazané manévry, Krejčířův útěk, inauguraci a lstivé praktiky ministra Ratha, Jandákovu vilu pro přestárlé umělce, boj ministra Němce se státní zástupkyní Marií Benešovou alias Marunou a jiné. Třetí část Strejda nás má všechny rád je pak lapidárním, vizionářsky fantaskním epilogem, v němž sociálně demokratičtí politici vymění personifikovanou Vlast (Dana Batulkova) se Strejdou (Ivo Šmoldas) a ten pak za ďábelského rachotu odmaže stále rostoucí, již dvanáctimístný státní dluh. Pak už zaznívají jen jásavé Slovanské tance, Vlast jako Libuše věští a politici radostně defilují.
Režisérský tandem Tomáš Svoboda a Thomas Zielinski zachoval nadhled od „dramaticky“ vyhrocených peripetií, a tak podobně jako v „loutkové“ inscenaci strukturuje předčítání scénických poznámek, které drží fazonu i kýžený odstup. Otázka ovšem je, nakolik byl skřehotavý, monotónní a neškolený hlas Ivo Šmoldase dobrou volbou. Také je třeba si zvyknout na živé herce a přijmout, že hrají konkrétní a žijící osoby. Dvojrozměrné loutky s realistickými hlavičkami měly v tomto směru výhodu - záměrná naivita výtvarného řešení výtečně podpořila grotesknost předváděného. A konečně: trilogie by občas snesla nějaké to krácení.
Naštěstí se tvůrci nepustili do žádné prvoplánové parodie a imitace, netrápili se ani eventuální fyzickou podobou politiků. Dbají spíš na to, aby herecké obsazení vystihlo typy jednotlivých členů menažérie a to se vcelku daří. Vznikly tu mnohé trefné charakteristiky, které se obešly bez parodických detailů.
Jak již bylo řečeno, obsazení bezkonkurenčně vévodí Bob Klepl. Nejprve jako Miloš Zeman sebezálibně kloní hlavu a téměř mu narůstá neexistující lalok, posléze coby obrýlený Vladimír Špidla v bílém nátělníčku a v trenýrkách s lampasy snaživě kluše do Bruselu. Kleplův Paroubek je v tomto směru vrchol hercovy kreativity. Je z rodu mastodontních papalášů, kteří berou útokem vše, co jim mohlo stát v cestě, pravda, občas ujíždí až do jakési jakešovské kreace a tato podobnost má až mrazivé rozměry. Umí vystihnout bizarnost existencí z politické scény, jejich samolibou důležitost i vemlouvavost, s níž přesvědčují nejen voliče, ale i sami sebe. Při Kleplově výkonu maně vystane v paměti Marthalerovo obludárium politiků v Nulté hodině.
Nejlépe vycházejí scény, v nichž se vtip textu spojil s hravou divadelností a imaginací, kde se situace neilustrují vtípky, ale vytváří se nový obsah v zábavné a výstižné metafoře. Mezi nezapomenutelné výstupy tohoto typu patří Rathův striptýz (Jiří Hána), kdy ministr před znechuceným zraky Václava Klause (Tomáš Matonoha) jde až do naha a pouze ve zlatých tangách zaujme příslušně narcistní pózu. To ale opravdu, opravdu nemůžu podepsat, křičí Klaus. Režie zde nevtíravě vyjádřila hierarchii naší politické scény - Václav Klaus se zásadně zjevuje jen ve videodotáčkách a s disgustovaným výrazem sleduje veškeré hemžení na politické scéně. Půvabné je také Topolánkovo extempore na lovu (přesný Jan Bidlas), hudebně dramatický výstup Buzkové (Alena Štréblová) končící obscénním objetím s poslancem Karasem či Standova (Petr Lněnička) spartakiádní Poupata.
Češi si odvykli politickému divadlu, které by uceleně a s názorem reagovalo na současné politické dění. Šimkův komunálně pokleslý a bezzubý kabaret v televizi sotva něco takového mohl suplovat. I když je životnost Klestilové hry nejspíš daná volbami, zatím funguje bezvadně a diváci ji přijímají. A je jedno, jestli jako bizarní úkaz a návštěvnický špek, nebo jako groteskní a nemilosrdné podobenství.
První díl pojednává o bytové aféře Stanislava Grosse, druhá část zachycuje následné děje a klauniády: Paroubkův CzechTek a Bublanovy mazané manévry, Krejčířův útěk, inauguraci a lstivé praktiky ministra Ratha, Jandákovu vilu pro přestárlé umělce, boj ministra Němce se státní zástupkyní Marií Benešovou alias Marunou a jiné. Třetí část Strejda nás má všechny rád je pak lapidárním, vizionářsky fantaskním epilogem, v němž sociálně demokratičtí politici vymění personifikovanou Vlast (Dana Batulkova) se Strejdou (Ivo Šmoldas) a ten pak za ďábelského rachotu odmaže stále rostoucí, již dvanáctimístný státní dluh. Pak už zaznívají jen jásavé Slovanské tance, Vlast jako Libuše věští a politici radostně defilují.
Režisérský tandem Tomáš Svoboda a Thomas Zielinski zachoval nadhled od „dramaticky“ vyhrocených peripetií, a tak podobně jako v „loutkové“ inscenaci strukturuje předčítání scénických poznámek, které drží fazonu i kýžený odstup. Otázka ovšem je, nakolik byl skřehotavý, monotónní a neškolený hlas Ivo Šmoldase dobrou volbou. Také je třeba si zvyknout na živé herce a přijmout, že hrají konkrétní a žijící osoby. Dvojrozměrné loutky s realistickými hlavičkami měly v tomto směru výhodu - záměrná naivita výtvarného řešení výtečně podpořila grotesknost předváděného. A konečně: trilogie by občas snesla nějaké to krácení.
Naštěstí se tvůrci nepustili do žádné prvoplánové parodie a imitace, netrápili se ani eventuální fyzickou podobou politiků. Dbají spíš na to, aby herecké obsazení vystihlo typy jednotlivých členů menažérie a to se vcelku daří. Vznikly tu mnohé trefné charakteristiky, které se obešly bez parodických detailů.
Jak již bylo řečeno, obsazení bezkonkurenčně vévodí Bob Klepl. Nejprve jako Miloš Zeman sebezálibně kloní hlavu a téměř mu narůstá neexistující lalok, posléze coby obrýlený Vladimír Špidla v bílém nátělníčku a v trenýrkách s lampasy snaživě kluše do Bruselu. Kleplův Paroubek je v tomto směru vrchol hercovy kreativity. Je z rodu mastodontních papalášů, kteří berou útokem vše, co jim mohlo stát v cestě, pravda, občas ujíždí až do jakési jakešovské kreace a tato podobnost má až mrazivé rozměry. Umí vystihnout bizarnost existencí z politické scény, jejich samolibou důležitost i vemlouvavost, s níž přesvědčují nejen voliče, ale i sami sebe. Při Kleplově výkonu maně vystane v paměti Marthalerovo obludárium politiků v Nulté hodině.
Nejlépe vycházejí scény, v nichž se vtip textu spojil s hravou divadelností a imaginací, kde se situace neilustrují vtípky, ale vytváří se nový obsah v zábavné a výstižné metafoře. Mezi nezapomenutelné výstupy tohoto typu patří Rathův striptýz (Jiří Hána), kdy ministr před znechuceným zraky Václava Klause (Tomáš Matonoha) jde až do naha a pouze ve zlatých tangách zaujme příslušně narcistní pózu. To ale opravdu, opravdu nemůžu podepsat, křičí Klaus. Režie zde nevtíravě vyjádřila hierarchii naší politické scény - Václav Klaus se zásadně zjevuje jen ve videodotáčkách a s disgustovaným výrazem sleduje veškeré hemžení na politické scéně. Půvabné je také Topolánkovo extempore na lovu (přesný Jan Bidlas), hudebně dramatický výstup Buzkové (Alena Štréblová) končící obscénním objetím s poslancem Karasem či Standova (Petr Lněnička) spartakiádní Poupata.
Češi si odvykli politickému divadlu, které by uceleně a s názorem reagovalo na současné politické dění. Šimkův komunálně pokleslý a bezzubý kabaret v televizi sotva něco takového mohl suplovat. I když je životnost Klestilové hry nejspíš daná volbami, zatím funguje bezvadně a diváci ji přijímají. A je jedno, jestli jako bizarní úkaz a návštěvnický špek, nebo jako groteskní a nemilosrdné podobenství.
