Hajlující selky jako nástroj propagandy. Sen a skutečnost v Bratislavě

LN: Úvodní část výstavy se jmenuje Na stráž!. Jsou zde snímky přísahy Hlinkovy gardy nebo fotografie Josefa Tisa jako politika a kněze. Kdo je autorem této kolekce?
Jsou to fotografové Slovenské tiskové kanceláře (STK), která vznikla po vyhlášení slovenského státu a byla nástupnickou organizací ČTK. Fotooddělení vedl Jozef Cincík, který přijal několik absolventů slavné Školy uměleckých řemesel. Ta fungovala před válkou v Bratislavě a říkalo se jí slovenský Bauhaus. Učili tam nejen významní slovenští umělci, ale také fotografové a výtvarníci z Čech, například Jaromír Funke, Zdeněk Rossmann nebo František Tröster.

V roce 1939 byla škola uzavřena a čeští pedagogové museli odejít ze Slovenska, jejich studenti však zůstali. Za války dostali tito začínající fotografové šanci v STK a postupně se specializovali na nejrůznější témata.

LN: V mnohém se vizuální styl těchto fotografů podobá estetice nacistických snímků, v čem je hlavní rozdíl?
Řemeslně jsou velmi dobře zvládnuté, protože se jejich autoři učili od mistrů avantgardy. Používali diagonální kompozice, ptačí perspektivu nebo ostrý podhled, aby umocnili výraz fotografie. Tento způsob se podobá fotografování v nacistickém Německu. Obsah se ale liší v tom, že na Slovensku dokumentovali nejen oficiální manifestace, ale také venkovský a náboženský život Slováků, včetně hajlujících mužů a žen v krojích.

Zajímavé jsou například snímky, kde je Jozef Tiso, který reprezentuje trojí roli: vůdce, kněze a prezidenta. V několika fotoreportážích je vidět, že kombinuje liturgická gesta s hajlováním.

LN: Média byla za války hlavním nástrojem propagandy. Kolik prostoru dostávaly fotografie v novinách?

V denním tisku to byla půlstrana i celostrana. Kromě novin ale vycházely také obrázkové časopisy, kde byly i několikastránkové reportáže. Jejich obsah určoval Úřad propagandy v Bratislavě. Často docházelo ke sporům mezi STK a tímto úřadem, který potřeboval mnohem víc než zpravodajské fotky. Požadoval, aby se fotily žánrové obrázky, které zapůsobí na národní cítění Slováků, například poetické scenerie z hor nebo folklorní slavnosti. Vše pro deklaraci národní identity. Změnilo se také zobrazování žen a mužů na fotografiích, plakátech nebo obrazech. Muž je představován jako ochránce Slovenska a žena se má starat hlavně o rodinu. Po prvních emancipačních procesech za první republiky to byl krok zpět.

LN: Jaká byla situace ve filmu? U nás se za války točily komedie s Lídou Baarovou nebo Adinou Mandlovou. Filmové hvězdy měly fanoušky po celých Čechách, znali je také diváci na Slovensku?
Myslím, že skoro vůbec. U nás se české celovečerní filmy nepromítaly. Později, když se česká filmová produkce dostala pod vliv Němců, tak se něco z toho dostalo do slovenských kin, ale převažovaly německé a italské filmy. Na druhé straně je ale nutno říct, že vznikem slovenského státu se začíná postupně formovat slovenská kinematografie.

Moje kolegyně Petra Hanáková zmapovala její počátky, které reprezentují filmové žurnály a kulturní filmy. Mnohé z nich sloužily propagandě. V Čechách se po válce veřejnost dívala dost negativně na filmové hvězdy, které spolupracovaly s nacisty. Na Slovensku se nic takového nekonalo, protože jsme v tomhle směru žádné hvězdy neměli.

LN: V roce 1941 se vydali slovenští fotoreportéři STK na východní frontu. Jakou realitu ukazovali slovenským čtenářům?
Propaganda se musela hodně snažit, aby zdůvodnila, proč Slováci spolu s wehrmachtem zaútočili na Sovětský svaz. Spustila se masivní protibolševická kampaň, která měla představit, jak je Rusko v mnoha směrech zaostalé. V tisku se publikovaly fotky zbídačených ruských dětí, sovětských zajatců a rozpadlých vesnic. Kromě toho se fotily rekonstrukce bojových akcí nebo inscenované fotografie přátelství slovenských a německých vojáků. Dobový tisk pak tyto snímky prezentoval jako autentické. V novinách nikdy nebyly fotografie padlých slovenských vojáků. Čtenářům se naopak ukazovaly detailní záběry mrtvých protivníků.

LN: Výstava představuje nejen propagandu, ale také několik snímků, které slovenská veřejnost nikdy za války neměla vidět. O co se jedná?
V archivu STK je 25 tisíc fotek, ale jen dvě se týkají deportací Židů. Regionální zpravodaj Anton Baník v Nitře je vyfotil v roce 1942. Tehdy se organizovaly masové deportace židovských občanů, ale žádná politická reprezentace neměla zájem zanechávat svědky své represivní politiky. Slovenský stát jako jediný v tehdejší Evropě iniciativně vyvážel své občany do koncentračních táborů. Na konfliktu křesťanské morálky a holokaustu stojí kardinální problém slovenského státu. Existuje také mnoho záběrů nacistických represí po potlačení národního povstání a bylo důležité je na výstavu zařadit, protože demaskují na oko bezproblémový a idylický život ve slovenském státu. Jsem ráda, že je o výstavu veliký zájem a zejména ze strany mladých lidí. Snad se historie nebude nikdy opakovat.