Za paní Myškovou jsem přijela do lázní ve Vráži u Písku, kde našla své přechodné útočiště. Koronavirus jí totiž prozatím znemožnil návrat do milovaného Norska, po kterém se jí prý hodně stýská. Teď očekává příjezd rodiny, která s ní úctyhodné výročí oslaví. Je v úžasné duševní a fyzické kondici, má skvělou paměť a pamatuje si všechny inscenace, v kterých hrála, protože ji to prý vždy bavilo.
Každý den cvičí a chodí na procházky se psem. Skutečně je nesmírně pozitivní, říká, že si nikdy nestěžovala a ničeho nelitovala, všechno brala tak, jak to přicházelo. Možná i to je recept na dlouhověkost. I když dnes přiznává, že ji velmi trápí ruská invaze na Ukrajině, říká, že se rázem ocitla v roce 1938. Cítí stejnou atmosféru strachu.
Lidovky.cz: Jak jste se vlastně dostala do Norska?
V roce 1968 přijela na DAMU divadelní škola z Osla a napřesrok nás pozvali, abychom přijeli k nim. Jeli jsme tam s inscenací Langrovy Periférie v režii Jana Kačera a v nastudování tehdejšího absolventského ročníku, kde byl třeba Viktor Preiss, Jiří Štěpnička, Lenka Termerová. Než jsme z Osla odjeli, nabídli mi, zda bych nechtěla v létě i s dětmi přijet, že by mně najmuli chatu. To byla krásná nabídka, kterou jsem přijala. A hned první večer se mě rektor zeptal, jestli bych tam nechtěla učit jako hostující pedagog. Řekla jsem, že pokud mě divadlo pustí a dá mi dovolenou, tak ráda.
Alexandra Myšková
Divadlo mě uvolnilo, já jsem se začala učit norsky a na podzim odjela do Norska. Děti tam začaly chodit do školy, pak mně to prodloužili o další půlrok. A při další žádosti o prodloužení mi z Prahy sdělili, že ministerstvo trvá na tom, že si musím přijet osobně prodloužit doložku. To jsem odmítla, protože jsem nechtěla v Oslu nechat děti, a tak se ze mě stal emigrant. Za čtyři roky jsem dostala norské občanství, takže už je to padesát dva let a pořád nevím, jak za to děkovat.
