Úchvatný koncert Hiromi (celým jménem Hiromi Uehara) v rámci festivalu JazzFestBrno byl především přímo čítankovou ukázkou toho, proč už se dnešní jazzoví muzikanti nespoléhají „jen“ na talent, vydřenou techniku a příklad starších kolegů, jak tomu kdysi bývalo, ale proč podstupují mnohaleté institucionální hudební vzdělání. Dodejme, že nyní třiačtyřicetiletá pianistka, která už ve čtrnácti hostovala s Českou filharmonií, vystudovala prestižní bostonskou Berklee, kde se také seznámila se známým slovenským bubeníkem Martinem Valihorou, který pak byl několik let členem její první profesionální jazzové kapely.
Doufám v laskavější svět, říká před pražským koncertem písničkář Keb’ Mo’ |
Co se tedy Hiromi ve škole a během dalších let v první muzikantské lize naučila a co nyní zúročuje? Hráčsky naprostou virtuozitu ve zvládnutí nejrůznějších technik od širokých rozmáchlých romantických akordů po bleskurychlé perlivé „kulometné dávky“ jednotlivých tónů v dokonalém rytmu a přesnosti tempa. Brilantní je Hiromi také v dynamice svého projevu od absolutního ztišení po velké forte. Přes veškerou virtuozitu není Hiromi pianistkou, která se musí předvádět za každou cenu, v mnoha pasážích se soustředila i na vlastně vcelku jednoduchý doprovod a nechala vyniknout své kolegy.
Projekt, ve kterém spolupracuje Hiromi se smyčcovým kvartetem, je zachycen na jejím posledním albu Silver Lining Suite. Není třeba se obávat nějaké snahy o sebestředné „umění pro umění“, Hiromina hudba (album, které na koncertě zaznělo celé, je plně autorské) je velmi vstřícná a čerpá z nejrůznějších oblastí nejen jazzu - což je nepochybně také výsledek jejího výborného hudebního vzdělání.
Dlužno dodat, že smyčcové kvarteto šlo v této oblasti Hiromině hudbě dokonale na ruku, zjevně se nejedná o dogmatické „frakouny“, kteří mají potřebu jinou než tzv. vážnou hudbu shazovat nebo dokonce sabotovat (jak se tomu občas stává u českých těles). Ač šlo o jiné muzikanty než ty, kteří s Hiromi natočili album Silver Lining Suite, projevili naprosté vcítění do dynamiky i stylu.
Však také houslistka Rakhvinder Singhová, houslista Shlomy Dobrinsky, violistka Meghan Cassidyová i violoncellistka Gabriella Swallowová sklidili obrovský aplaus. Obzvláštní hvězdou sestavy byla posledně jmenovaná, která často, v jasně jazzových pasážích, vlastně na svůj nástroj suplovala kontrabas včetně báječného podání herního stylu „walking bass“.
V Hirominých skladbách se ozývaly vlastně celé dějiny jazzu, od jeho tradiční podoby až po moderní náročné, ale vstřícně podané styly. Stejně tak bylo možné vystopovat ohlasy klasické hudby mnoha období, zpod rukou pianistce dokonce na malou chviličku probleskla citace Smetanovy Vltavy. A některé pasáže byly postaveny tak našlápnutě, že si je v rockové instrumentaci bylo lze klidně představit jako součást programu Black Sabbath. V závěrečné Ribera del duero pak mezi evropskými tradičními formami převládal dokonce čardáš a hodně klezmeru. Přitom koncert v žádném případě nebyl letmo nahozený mišmaš, nýbrž ucelená forma, ve které použité styly byly jen „pracovní prostředky“.
A nakonec: je otázka, jestli se na Berklee učí také sebeprezentace umělců, ale pravděpodobné to je. V tomto ohledu je Hiromi mistryně světa. Nejenže na každém vystoupení překvapuje svým outfitem a extravagantními účesy, ale je také neskonale sympatická, přívětivá k posluchačům. Ze svého koncertu dokáže udělat dechberoucí show, aniž by k tomu ale používala podbízivé metody. Jen se nechává unášet svým obrovským zaujetím hudbou. A posluchače strhává a bere s sebou. Kdo tento výlet nestihl, má ještě šanci v červenci na Colours of Ostrava.
