Příjemná sexuální výchova. Šedesátiletá Emma Thompsonová přijímá svou tělesnost s grácií

Ona, Nancy Stokesová, je učitelka v důchodu, matka, která si moc nerozumí se svými dvěma dětmi, vdova, která za celý život spala jen se svým manželem. Naděje, že někdy zažije orgasmus, se už vzdala, v okamžiku odvahy si ale alespoň najala profesionála na prozkoumání řady dalších sexuálních potěšení, o kterých zatím jen slyšela.

On, Leo Veliký, je irský mladík, který je velmi dobrý v tom, co dělá, a zdá se, že je na svou profesi hrdý, akorát jeho rodina o jeho povolání nic neví. Ani jeden se tomu druhému nepředstavil svým pravým jménem. Přesto mezi nimi vznikne vztah víc než erotický a delší než na jednu noc.

Herecký tahoun Emma Thompsonová

Britská tragikomedie Hodně štěstí, pane Veliký působí jako adaptace divadelní hry. Čtyři dějství, jeden hotelový pokoj a jedna kavárna, dvě postavy, jen na krátko i třetí. Komička a herečka Katy Brandová ji ovšem napsala jako scénář, svůj první pro film. Australská režisérka Sophie Hydeová mu dodala uměřeně filmový, tj. nestatický vzhled, přesto snímek podobně jako většina divadelních inscenací spoléhá hlavně na své herce a na svá slova.

Herecky vše spolehlivě táhne Emma Thompsonová, která se se scenáristkou i herečkou Brandovou zná už z rodinné komedie Kouzelná chůva a Velký třesk. Oscarová herečka schopná mnoha poloh a různých stupňů sympatie dokázala, že utáhne celý film, už v televizní snímku Mikea Nicholse Vtip. Tady jí zdatně a přirozeně sekunduje Daryl McCormack, zatím známý hlavně ze seriálu Gangy z Birminghamu. Přestože Leo disponující empatií toho nejlepšího terapeuta není napsaný tak komplexně a zajímavě jako Nancy a jeho chování je často až příliš pohádkové, jejich partnerství funguje. A i díky hercům je lehké se o hlavní hrdiny okamžitě zajímat.

Divácká citová investice pomáhá hlavně v poslední části, kdy scénář začne dosavadní vyjadřování nejistot, nedorozumění, bolestí a okamžiků uvolnění úhledně balit do srozumitelného a mírně sentimentálního poučení. Titul Hodně štěstí, pane Veliký vychází z repliky Nancy a stejně jako ona, ani film nedokáže potlačit učitelské tendence. Lekce o přijetí sebe sama s důrazem na přijetí své sexuality a tělesnosti se tak nakonec zopakuje a podtrhne, čímž poněkud ztrácí na své přirozenosti.

Tón snímku ovšem nikdy neztratí důstojnost, respekt a porozumění, s nimiž na své téma pohlíží. Když si Nancy v podání šedesátnice Emmy Thompsonové prohlíží v zrcadle své tělo, není na tom nic šokujícího, nepatřičného nebo nevkusného. A stejně normálně tu vyznívá i její vztah s o polovinu mladším mužem, kterému za každé setkání platí. Film se totiž nesoustředí na sex a kontroverzi, ale na to, abychom oba protagonisty poznali trochu víc do hloubky. A odmítá kohokoliv soudit.

Všeobjímající pozitivita se může zdát až naivní, zároveň je osvěžující a divácky vděčná. Není divu, že snímek, který měl premiéru na Sundance a s úspěchem se hrál i na Berlinale, patřil k diváckým favoritům letošního karlovarského festivalu. Jeho propagace tělesných slastí, které jsou dobré i pro psychickou pohodu, a nabádání k přijetí svých tužeb beze studu a nánosu společenských předsudků, tu je podána jasně, ale decentně.

Tato jemnost může být pro někoho málo, pro jiné může znamenat dost, zvlášť pokud má k sexu podobný postoj jako Nancy na začátku filmu. Režisérka Hydeová byla dosud nejznámější díky dramatu 53 úterků o vztahu puberťačky a její matky procházející genderovou tranzicí. I ve své komorní novince chce veřejnosti rozšiřovat obzory v intimní oblasti a tentokrát na to jde více mainstreamovými prostředky.