Mascis je znám především jako frontman kapely Dinosaur Jr., kterou založil už v roce 1984, vlastně ještě v první vlně amerického nezávislého rocku. Kapela měla na přelomu devadesátých a nultých let relativně dlouhou pauzu, nicméně se mu ji podařilo obnovit a vrátit se v pozici veterána, legendy a vzoru pro mladší následovníky.
Vedle tohoto hlavního úvazku ovšem J Mascis spolupracoval na různých projektech s řadou dalších muzikantů, zpravidla z podobné líhně, jako jsou kapely Sonic Youth, Lemonheads, členové Nirvany nebo zpěvák Mark Lanegan. A také založil několik menších, zpravidla krátkodechých kapel. Od roku 2011 systematicky buduje sólovou kariéru prostřednictvím už čtyř písničkových alb.
A ještě jednu podstatnou věc je nutné dodat. Ve své generaci a na svojí scéně, to znamená scéně alternativního nezávislého rocku, který zpravidla používá jiné hudební prostředky než nástrojovou virtuozitu, platí za jednoho z nejlepších, ne-li vůbec nejlepšího kytaristu, a to vlastně spíše „starého“ či „klasického“ typu, vycházejícího z šedesátých a sedmdesátých let.
V jeho sólech můžeme, budeme-li chtít, slyšet staré mistry Jimiho Hendrixe, Neila Younga nebo některé hráče hardrockového okruhu. Ostatně Mascisova hráčská výjimečnost je stvrzena i tím, že nástrojařská firma Fender vyrábí hned dva signované modely elektrických kytar, které jsou pro něj typické, jež jsou upraveny podle jeho návrhů.
Slavný výrobce kytarových efektů Electro-Harmonix zase uvedl do prodeje jeho typickému zvuku odpovídající zkreslující elektronickou „krabičku“ a na trhu lze pořídit i „mascisovský“ kytarový kabel, popruh či trsátka.
Jedno je ale jisté: i kdyby si kytarista všechny tyto náležitosti pořídil, a ještě si třeba nasadil dlouhovlasou sněhobílou paruku, aby svého hrdinu připomínal co nejvíce, je velmi nepravděpodobné, že bude jako J Mascis doopravdy hrát. Jeho styl je totiž naprosto nezaměnitelný. A styl nevzniká ničím jiným než rukama.
Na sólových deskách si J Mascis vytvořil zajímavou paralelu ke své hlavní tvorbě v Dinosaur Jr. Zatímco domovská kapela hraje v podstatě tvrdý nekompromisní rock, dominantním zvukem, na němž jsou postaveny Mascisovy sólové písničky, je akustická kytara.
Jako multiinstrumentalista se zároveň na celém albu doprovází na baskytaru, což u kytaristů zase není taková výjimka, ale i na bicí (v začátcích své hudební kariéry byl skutečně původně bubeníkem).
Na hity se nehraje
Celé to má jedno významné „ale“: snad v každé písni dá Mascis jako autor i producent v jedné osobě prostor Mascisovi – elektrickému kytaristovi, milujícímu v sólech silně zkreslený, až k vazbě vyhnaný zvuk. Což je mimořádný mix, působící, alespoň na ty, kteří mají takříkajíc „na Mascise ucho“, neuvěřitelně silně.
 J Mascis: What Do We Do Now
|
Mimochodem při čistě sólových vystoupeních řeší Mascis tuto elektro-akustickou dvojjedinost celkem „punkově“: když má přijít sólo, zasmyčkuje si doprovod a pak tutéž akustickou kytaru, na kterou jej hrál, brutálně zkreslí a sóluje, jako by se nechumelilo. I to je nesmírně působivé.
Písničky samotné mají vlastně jednoduchou stavbu, jejich harmonie jsou průzračné, na pár akordech, a kolem nich se obtáčejí melodie zpěvu – celé to vychází zcela evidentně z folkrocku šedesátých let, ke kterému zjevně musí mít J Mascis silný vztah.
Jeho zpěv často bývá označován za neilyoungovský a to je pravda i na novém albu. Nejde jen o barvu hlasu a jeho vyšší polohy, ale také o emoční zabarvení, o to, jak zpěvák dokáže výrazově předat svoje pochybnosti i bolest – neboť právě taková témata ve svých písních řeší.
Mascisovi na jeho sólových albech bývá občas vyčítáno, že se všechny písničky pohybují v podobných středních tempech a vůbec že tvoří jakousi souvislou hmotu, ze které nic nevyčnívá. Je pravda, že tak chytlavý song, jako bylo See You at the Movies, otvírák předchozího alba Elastic Days (2018), na aktuální desce asi není.
Jenomže na nezávislé scéně se přece jen na „hity“ zase tolik nehraje. Ačkoli Mascisovy písničky jsou vlastně široce akceptovatelné (pravda, ta nejkomerčnější rádia by je asi stejně nehrála kvůli oněm elektrickým sólům), samozřejmě jsou „vlastnictvím“ spíše alternativců. Pro ně vlastně mohou být jakýmsi občerstvujícím mainstreamem, odpočinkovým poslechem, který si mohou naordinovat, než si nechají řádně propláchnout uši. Třeba od Dinosaur Jr.
