Roberta Finleyho kromě skvělé hudby předchází i úžasný příběh, který jako by se vyloupl z čítanky bluesové historie. „Vstoupil, jako by šel přímo z bažiny. Měl kožené kalhoty, boty z hadí kůže, velkou country & westernovou přezku na opasku, kožený kovbojský klobouk a tříčtvrteční kožený kabát. Po boku v pouzdře měl skládací slepeckou hůl. V podstatě působil jako dokonale vyfiknutý pro televizní natáčení.“
Takhle nadšeně vypráví o svém prvním setkání s Finleym právě Dan Auerbach, proslulý obdivem ke starým bluesmanům a neúnavnou pomocí těm nejlepším ve vlastním studiu i na své vydavatelské značce Easy Eye Records.
Finley se narodil v roce 1954 v zemědělském prostředí Louisiany, zpíval v gospelovém kostelním sboru a pak si po naprostou většinu života vydělával buskingem na nárožích, až ho v roce 2015 na jednom takovém objevili pracovníci Music Maker Relief Foundation, organizace pomáhající stárnoucím hudebníkům – Finleymu už bylo přes šedesát.
A teprve o rok později debutoval soulově laděným albem Age Don’t Mean a Thing. A právě to okouzlilo jako posluchače Dana Auerbacha natolik, že nelenil, s Finleym se spojil a vyprodukoval mu další dvě alba: Goin’ Platinum! a Sharecropper’s Son. Obě nesou výrazné autobiografické prvky a Finleyho jasně zařadila do první ligy současné bluesové scény.
Beatles vydali novou píseň i s klipem, pomohla jim umělá inteligence. Fanoušky dozajista potěší |
„Robert je opravdu skvělý člověk a práce s ním je úžasný zážitek,“ nešetří nadšením Auerbach a dodává: „Z právního hlediska je slepý a vyrostl v prostředí tvrdé práce na farmě. Zpíval v kostele. Sám se naučil hrát na kytaru. Když sloužil v Německu v armádě, byl opravářem vrtulníků a cestoval po Evropě s vojenskou kapelou. Na ulicích zpíval gospel a blues. Je to vysoce zručný truhlář. Založil rodinu a jeho děti ho milují. A zatímco tohle všechno dělal, vyvinul jeden z nejunikátnějších, nejmocnějších a nejpoetičtějších stylů, jaké jsem kdy slyšel.“
Bluesová špína
Dosavadní nahrávky Roberta Finleyho se hodně blížily k soulu, zejména jeho memphiské verzi, známé z produkce společnosti Stax. Už na předešlém albu Sharecropper’s Son se ale Auerbach alespoň místy snažil Finleyho hudbu pojmout jako mnohem syrovější výpověď.
K tomu kromě osobně laděných textů přispělo zejména přizvání hudebníků přímo z té nejautentičtější současné bluesové oblasti, z takzvané north hill country scény, kytaristy Kennyho Browna a basisty Erika Deatona. Novinka v tomto ohledu zachází ještě dál. Deaton nahrál basové party na celé album a mezi muzikanty se opět objevuje i Kenny Brown.
Robert Finley: Black BayouEasy Eye 2023  |
Velmi dobrá volba padla při nahrávání Black Bayou i na bubeníky. Ti se střídají dva a oba patří k pozoruhodným osobnostem žánru. Patrick Carney je od začátku Auerbachovým parťákem v The Black Keys a Jeffrey Clemens je pro změnu členem kapely G. Love & Special Sauce, která na začátku 90. let jako jedna z prvních velmi úspěšně smíchala blues s prvky hip hopu a moderního funky.
Oba bubeníci dodávají nahrávkám Black Bayou nesmírný tah a zemitost, zatímco kytary, které má s výjimkou Brownova hostování všechny v gesci Dan Auerbach, přispívají opravdovou bluesovou „špínou“ (což je v tomto kontextu velmi pozitivní kvalita). Auerbach přitom nekopíruje nikoho konkrétního, nicméně například ve střídmých sólech zachovává staré bluesové principy, tolik vzdálené tomu, co si pod hraním blues představují někteří současní virtuosové, jejichž hra je sice možná technicky dokonalá, ale nemá ani chuť, ani zápach.
Je mimochodem pozoruhodné, že pod písněmi jsou jako autoři spolupodepsáni všichni muzikanti, kteří daný song nahrávali. Což napovídá, že písničky zřejmě vznikaly metodou společného jamování na Finleyho texty, dokud nebyl nalezen ten správný nosný motiv.
Žádný nastrčený panák
Ale aby se nám z celého vyprávění nevytratil samotný protagonista. Robert Finley je tím typem zpěváka, kterého bychom na jedné straně označili za vypravěče, na druhé ale dokáže stále do svého zpěvu dodat patřičný drive, utáhnout i silnou vysloveně soulovou melodickou linku, do které se nebojí zapojit ani vysoký hlasový rejstřík.
Rolling Stones ve skvělé formě. Nejočekávanější album roku je tu a nemá slabinu |
Prožívání písní vůbec nepůsobí jako hrané, jeho výpověď je naprosto důvěryhodná a srovnatelná s největšími vokalisty klasického blues. Krátce před svou sedmdesátkou je Finley veteránem, kterého může někdo vnímat jako muzejní exponát, protože v jeho hudbě ani textech skutečně nejsou žádné moderní, natožpak módní vymyšlenosti, je hlasem ze starých časů. Ale svoji práci dělá tak působivě a – proč to nezopakovat – autenticky, že je schopen oslovit publikum bez ohledu na věk.
O čemž ostatně svědčí i to, že díky svému působení v okruhu Dana Auerbacha je jedním z těch, kdo dokázali připoutat k bluesové hudbě výrazně mladší posluchače, než tento žánr standardně má. A takové by žádný nastrčený panák rozhodně neměl šanci oslovit.
