* LN Sepsali jste příběh české poválečné literatury. Je zajímavý pouze pro Čechy, nebo i pro jiné? Máme světu co nabídnout?
Jedna věc je, co nabídneme, jiná, co svět vezme. Soudě ale podle zájmu o takové autory, jako jsou Kundera, Hrabal, Škvorecký, Lustig, Holan či Hodrová a další, snad máme. Jenže to, o čem my v dějinách vyprávíme, nejsou jen špičky, ale takový široký kolektivní román dějin české literatury, z něhož jsou pro svět samozřejmě zajímavé jen určité epizody a postavy... Věnovali jsme se tedy nejen kvalitním dílům, ale i produkci a ta je v každé době víceméně špatná. Přesto má smysl ji zkoumat. Z našeho pohledu totiž hlavním problémem poválečné doby je pochopit, proč inteligentní lidé často dělali takové podivné věci - proč mnozí zapomněli na svou minulost i na to, že kdysi uměli psát. Jak - na druhé straně - ony zvláštní podmínky, v nichž literatura působila, některé autory stimulovaly a podněcovaly. A také jsme se snažili vnímat, jak byly jevy a události mnohoznačné. Když se totiž badatel ponoří do časů komunismu, tak vidí, že ta léta byla mnohem diferencovanější, než se nám dnes zdá. Například takový Vítězslav Nezval, oddaný služebník ideologie, který ale byl pro mladé radikály nepřijatelný, byl oporou režimu, ale současně byl schopen vystoupit i ve prospěch Jakuba Demla. Ve své tvorbě zpochybňoval vlastní východiska, a přece představoval kontinuitu avantgardní poetiky, na kterou bylo možné v 60. letech navázat. Nejde o to soudit, ale pojmenovávat a vysvětlovat.
* LN Jak byste oponoval názoru, že jsou v Dějinách příliš zmiňována taková díla jako třeba drama Parta brusiče Karhana?
Při psaní literárních dějin nemůžete opomenout díla reprezentativní, a to bez ohledu na jejich kvalitu. A tato Káňova hra klíčovým dílem byla, a to nejenom v rámci naší literatury. Ještě po puči v Polsku pronesl generál Jaruzelski projev ke spisovatelům, ve kterém je vyzýval, aby psali umění, jež od nich společnost očekává - nikoliv však Partu brusiče Karhana. Ostatně sláva této hry pokračovala i po roce 1989, kdy se v Praze hrála pro turisty v angličtině.
* LN Dá se po roce 1945 postihnout rozpor mezi vesnicí a městem?
Určitě, vesnice měla z hlediska socialistické literatury tu výhodu, že změny hospodaření tam byly opravdu evidentní. Do továren se chodilo pořád víceméně stejně a ještě dlouho po znárodnění tam stály stroje z časů Kolbena a Daňka, kdežto v zemědělství byl zásah politické moci razantní a evidentní. Od drobných rolníků, přes kolektivizaci, rozkulačování, traktory, až po superpodniky typu Slušovic v 80. letech - to vše se angažovaným spisovatelům jevilo jako téma, na němž se mohlo názorně dokázat, jak se doba změnila. Etické, ale i ekonomické problémy s tím spojené ovšem zůstávaly -kromě 60. let - stranou.
* LN Vyvíjel se nějak vztah české a slovenské literatury, nebo je to stejné jako dnes, kdy Slováci českou produkci sledují, Češi slovenskou příliš ne, a když už, tak se musí překládat do češtiny?
Obávám se, že přes všechny proklamace česko-slovenská literární sounáležitost neexistovala - alespoň z české strany. Je to dlouholetý problém: Češi již od první republiky ze slovenské literatury a kultury brali v úvahu to, co se prosadilo v Praze. Tak u nás sice zdomácněli Dominik Tatarka a Ladislav Mňačko, ale celá šíře slovenské literatury zůstala skryta. Po roce 1968 si Češi navíc řekli, že když je to jiný národ, tak o něm budeme vědět stejně jako o jiných národech na východ od nás. A to je skoro nic. Naopak Slováci dodnes čtou českou literaturu a znají naši kulturu. Příčinu vidím v tom, že Češi i Slováci se kulturně orientují na západ, oni ale tím směrem vidí nás.
* LN Jak to bylo s překlady, kopírovaly linii v domácí literatuře?
Příběh překladové literatury se v základních obrysech velmi blíží příběhu literatury domácí. Ovšem s tím rozdílem, že překlady mnohdy znamenaly i určitou korekci, tedy nabídku toho, co v domácí produkci chybí. Například boomu české detektivky v 60. letech předcházely aktivity Josefa Škvoreckého a dalších, kteří do nakladatelství přivedli hojnost překladů tohoto žánru, především z anglosaské literatury. I z ruské literatury se občas překládaly věci, které tu mohly fungovat jako výzva, například Alexandr Solženicyn.
* LN Poválečná doba a potom období komunismu jsou také výrazné sdružováním literátů v různých organizacích. Jsou dnešní spolky tohoto typu jejich pozůstatkem?
Po válce vznikl kolektivismus a také obrovská potřeba se sdružovat a toto sdružování institucionalizovat. Komunismus pak do toho vnesl vlastního ducha a vytvořil situaci, kdy se zdálo, že umění bez institucí typu Svazu spisovatelů vlastně ani nemůže existovat. Tyto organizace byly ostatně dosti mocné a ekonomicky silné, ovlivňovaly literární život i životní úroveň svých členů. Ještě po roce 1989 měli všichni pocit, že něco takového být musí -já sám jsem byl jedním ze zakladatelů Obce spisovatelů. Dneska jsem ale přesvědčen, že literatura se bez obdobných institucí hravě obejde. Možná si za to ale Obec může sama, neboť nebyla schopna za ta léta nabídnout spisovatelům nějaký podstatný důvod pro svou existenci. Dnes jde o naprosto formální, archaickou a uměle udržovanou organizaci, prostoupenou navíc nostalgií po dobách, kdy jsme mohli dělat věci, na které dnes nemáme peníze.
* LN Jak jste se vypořádali se zpětným retušováním životů a děl autorů v době komunismu?
Historici takové jevy mohou jenom pojmenovat, a to jako projev určitého záměru. Což není málo. A proto v dějinách sledujeme třeba kult Julia Fučíka a to, co se dělo kolem jeho Reportáže. Ostatně fakt, že tento text byl retušován tak, aby vyhovoval záměrům vydavatelů, není zas tak překvapivý. U takovéhoto typu literatury se to děje velmi často, třeba u Deníku Anne Frankové... A budu-li upřímný, bylo by zajímavé analyzovat, jaké zásahy do textu udělali na počátku 90. let vydavatelé výboru z deníků Jana Zábrany.
* LN Dějiny se věnují také dětské literatuře. Je tam třeba zmínka o ideologickém zabarvení knihy Ondřeje Sekory Ferda cvičí mraveniště, která se dodnes vydává...
Proč ne? Dodneška běží v televizi Pyšná princezna, což je také pohádka, ovšem skrz naskrz prorostlá dobovou ideologií, stejně jako například Hrátky s čertem. A on totiž ten komunismus, přesněji řečeno komunistické ideály, byly do jisté míry také pohádka. V rovině pohádky, kde je obvykle přesná hranice mezi dobrem a zlem a kde se s oblibou líní a bohatí trestají prací, je to tak nějak přijatelné. Stále se reprízuje Major Zeman, který je přesunem ideologie do detektivního žánru vlastně také pohádkou svého druhu.
* LN Dá se najít něco, co KSČ od literatury požadovala, a ona jí to nebyla schopná či ochotná dát?
Samozřejmě: umění. Neboť věřte, že i komunisté chtěli umění, byť po svém. Byli přesvědčeni, že socialistický realismus stvoří skutečná umělecká díla. Avšak již kolem roku 1952 začali zjišťovat, že to jaksi nejde a zvolenou cestou to patrně ani nepůjde. Jeden z častých omylů je, že komunisté byli s dobovou uměleckou produkcí spokojení. Nebyli. Několik knih sice kritika vyzdvihla, třeba Řezáčův Nástup a později Otčenáškova Občana Brycha, ale pořád to ještě nebyl ten ideál, o němž snili. A když se koncem 50. let začala literatura obrozovat, do jisté míry to naplňovalo jejich touhu po velkém umění. Pro funkcionáře však bylo velkým zklamáním, že to, co soudruzi spisovatelé napsali a soudruzi nakladatelé vydali, v konečném vyznění problematizovalo „věc komunismu“. Proto v následné normalizaci už po umění nechtěli skoro nic a smířili se s manifestovanou loajalitou spisovatelů.
* LN Stále existuje také velká nostalgie po podobě Literárních novin v 60. letech. Někdo to dokonce zaměňuje se zájmem o literaturu a literární časopisy.
Literatura tehdy měla velkou sílu a Literárky suplovaly svobodné politické médium. Šlo o kulturněpolitický časopis. Inženýři lidských duší tehdy byli bráni jako kulturní reprezentace komunistické strany, která se ale straně jaksi vymkla a „zneužila“ svého prestižního postavení k opozičním názorům a činům. Však je také za to po roce 1968 stihl „zasloužený trest“. Po listopadu snaha udržet tuto funkci literárních časopisů pokračovala, což se projevovalo bezprostředně po roce 1989, ale i později, když byl do čela Literárek skupinou okolo Ludvíka Vaculíka postaven Jakub Patočka jako reprezentant opoziční zelené politiky. Jenže se zdá, že tento úkol je dnes nad síly jakéhokoli literárního periodika: je u nás až příliš svobody a svobodného tisku. Nejsou tabu, proti kterým by se stateční spisovatelé mohli vymezovat.
