Jinak zůstává nad věcí. Říká, že žádný úspěch není samozřejmý a je obvyklé, že každý odvážnější nápad najde vždy své kritiky a oponenty.
LN Vašemu modelu pražské knihovny už lidé dávají různá jména - ufo, homole, lastura, chobotnice, medúza, děravá krtina, ale i horší. Pojmenoval jste si ji nějak vy sám?
Ani ne, myslím, že jméno dostane teprve tehdy, až si ji lidé budou moci osobně „okusit“. Zatím se mi ale líbí třeba ta medúza. Ta pro nás vlastně inspirací byla. A také lidské tělo a baroko, jeho oblé tvary. Baroko má taky všechno zahnuté, měkké.
LN Jako člověk?
No jistě. Člověk a všechno živé. My přece nejsme škatulky, nic není narýsované podle pravítka.
LN Knížky ale jsou čtvercové...
Ano, ale ruka, kterou jimi listujeme, geometrická rozhodně není. A třeba disky už jsou kulaté a jejich obaly leckdy mají zahnuté rohy. Já vlastně nevím, kde se vzala ta představa, že všechno má být podle pravítka. Mně jde o dynamický prostor. Katedrála sv. Víta, Vladislavský sál nebo sv. Mikuláš přece taky mají svou výraznou dynamiku.
LN Překvapuje vás, že kromě kladného ohlasu se ozývá dost oponentů vaší představy?
Ne, to je normální. Každý architekt vám potvrdí, že procentuálně je úspěchů strašně málo. Jestli zvítězí v každé dvacáté soutěži, může se považovat za úspěšného. Naopak, když někdo vyhrává příliš často, je to skoro podezřelé. A že je vždycky kolem vítěze rozruch? To je dobře. Lidi se mají zajímat o to, v čem budou žít a kolem čeho chodí.
LN Kdosi přirovnal vaši knihovnu k cirkusovému stanu, který na Letné tradičně stává...
To mě potěšil, mám tvar cirkusového stanu rád, je to vlastně dokonalá stavba.
LN S jakou vizí jste do této soutěže vstupoval?
Jednoznačně jsem měl na mysli místo, které obstojí ve třetím mileniu. Místo příjemné a inspirativní na pohled a knihám i lidem příznivé uvnitř. Staveniště bylo dané, známé, to jsme my nevybírali. Z něj vyplýval vedle hlavního cíle, totiž vymyslet co nejúčelnější sklad pro velké množství knih, také požadavek pohledu na Prahu. Moje vize byla jasná - knihovna nesmí být uzavřená.
LN Sama ta lokalita je vlastně až na stromy pustá, k čemu jste se obracel?
Nejbližší cenná budova je Letohrádek královny Anny, krásná renesance, kterou stavěli italští loďaři a která rovněž nemá rovnou střechu. Mimochodem - představuju si, jak asi proti Belvederu kdysi Pražané museli brojit, když tam tak trčel... Nedaleko Hanavský pavilon, který se prý velmi líbil Corbussiérovi. A pak jsou tu Hradčany, půldruhého kilometru vzdálené. Možností, co na daném prostranství postavit, je jistě mnoho, a když uvážíme, jaké „skvosty“ celkem nedaleko na Letné stále ještě stojí, třeba zvetšelé tribuny socialistického stadionu, mohlo by tu zřejmě stát cokoli. Pro nás bylo závazné vědomí, že existující park se bude rozšiřovat a že stavba, aby nebyla utopená, musí přečnívat minimálně nad ty stromy.
LN Rozhodl jste se tedy pro svou „medúzu“. Jak byste ji popsal?
Prostor zvnějšku i zevnitř je dynamický, nemá osm rohů, což považuji za jistý pokrok. Nadzemní část je pokryta zvláštní fasádou. Tvoří ji trojúhelníkové „šupiny“, docela malé, jen šest na šest centimetrů.
LN Proč zrovna „šupiny“?
Ty se hodí na jakýkoli povrch, i lidské tělo je vlastně pokryto šupinami, podíváte-li se na kůži pod mikroskopem. Naše „šupiny“ odrážejí světlo a to se mění od tmavší barvy šampaňského směrem nahoru až k téměř bílé s lehkým nádechem žlutavé či zlaté. Uvnitř zamýšlíme variace purpurové barvy - schodiště nejtmavší, stropy budovy pak budou opět skoro bílé, jen s nádechem purpuru. Strop i podlahy by měly být měkké, akusticky příjemné. Například v britské knihovně byla taková podlaha před sto padesáti lety, už tam pochopitelně není a já ji nepamatuji, ale doufám, že se mi podaří vyvinout něco dokonalejšího.
LN Jak jste rozčlenil interiéry, kde budou knihy a kde lidi?
Nadzemní objem má náš projekt zřejmě jeden z nejmenších. Tím, že jsme umístili sklad knih do podzemní části přísně ošetřené knihám příznivou temperaturou a omezeným světlem, jsme Národní knihovně ušetřili asi třicet procent plošné míry. Předpokládáme plnou automatizaci knihovny, to je ostatně nutný požadavek současného knihovnictví. Deset milionů svazků zabere určitý, dost velký prostor. Tím, že jsme se rozhodli pro umístění skladu dole, uvolnili jsme pohodlnější prostor nejen pro pracovníky knihovny, ale i pro lidi, kteří přijdou zvenčí.
LN Model ukazuje uvnitř cosi jako ulici se zelení...
Je to tak. Dostanete se rampou nebo po schodech či výtahem na úroveň prvního patra. Středem vede ulice, která spojuje severní a jižní část budovy a z níž se dostanete do čítáren, které jsou zasklené, tedy průhledné, ale zvukově izolované. Kolem jsou stromy, tenké potůčky a malé studánky, posezení, kde si můžete dát kávu, místa pro schůzky. Celé to stojí na plató z hrubého neleštěného mramoru, které se prohýbá vzhůru do takových zrcadel, která navrhl český výtvarník Václav Cígler. Průhledem vidíte dolů, kde ty knihy opravdu fyzicky existují. Ztemnělé, trochu tajemné, ale jsou. Můžete si je objednat a během pěti minut je budete mít v ruce. Systém, s nímž počítáme, je už ověřený na několika místech ve světě.
LN Jakou funkci mají ta „paví oka“ na fasádě? Světelnou?
Jsou to oka, kterými vidíme na nejkrásnější místa v Praze: na Staroměstské náměstí, na Hrad a tak dále. Pořídili jsme předem fotografie z té správné výšky, aby ty pohledy byly dokonalé. Takže je to vlastně platforma, odkud se lidi mohou dívat na krásné město. Půjdete do knihovny, dáte si tam nejlepší kafe ve městě, dáte si tu rande... Tohle je vlastně náš bonus, to v požadavcích knihovny nebylo, vymysleli jsme to navíc. Kdoví, třeba nás s touto představou vyhodí.
LN Řešili jste i okolí budovy?
Nebylo to v zadání, soutěž na okolí bude teprve vypsaná. Jsme si však vědomi toho, že knihovna je přirozenou součástí parku, že pohled na ni nemají rušit například zaparkovaná auta - ta jsme schovali za jakýsi val porostlý břečťanem. Počítáme s dalším rozšiřováním fondů, sama knihovna předpokládá růst až na čtyři miliony svazků a počítá s tím, že se zakoupí další pozemky.
LN Pro vás už práce skončila?
Ani zdaleka. Návrh je návrh a teprve po přijetí se dolaďuje podle potřeb klienta. Realizace je živá věc. A vzhledem k tomu, že se hodlám pražské knihovně věnovat až do konce, čeká mě pochopitelně spousta jednání a práce.
LN Aspoň budete častěji v Praze?
Asi ano, něco se bude připravovat v Londýně a hodně také v Praze. A navíc, mám tu i jiné, osobní, inspirace. A teď přivezu na výstavu všech soutěžních projektů, která začne v Karolinu 28. března, nejen celý svůj mladý mezinárodní tým, který na návrhu Národní knihovny pro Prahu pracoval, ale také syna Josefa. Na svíčkovou a na oslavu jeho dvanáctých narozenin.
LN Byla pro vás pražská výzva něčím jiným než běžné soutěže, které znáte ze světa?
Rozhodně ne. Tato soutěž, mimochodem vůbec první mezinárodní architektonická soutěž uspořádaná v Česku, se zařadila mezi světové soutěže. Už tím, že v porotě zasedala například první dáma světové architektury Zaha Hadid. Na výstavě bude k vidění zřejmě všech 355 návrhů, které do soutěže přišly a z nichž porota do druhého kola vybrala těch finálních osm. Když si uvědomíme, že soutěže na Centre Pompidou se zúčastnilo 650 a na francouzskou knihovnu byl počet přihlášených podobný, pak je to velmi pěkný zájem architektů z celého světa. A Praha by si toho mohla považovat.
LN Zmínil jste francouzskou knihovnu - tam jste v roce 1989 bezmála zvítězil. Byla to podobná práce jako pro Prahu?
Bylo to hlavně skoro před dvaceti lety, takže všechno bylo trochu jiné. Tehdy náš návrh byl jediný trojrozměrný, byla to tehdy úplná novinka, dynamická stavba, která rovněž způsobila rozruch. Když se dnes podíváte do publikace se čtrnácti posledními návrhy, zjistíte, jak mnohé z nich zestárly. Ale ten náš obstál, měli jsme náskok. A to by architekt měl mít, neměl by stavět to, co bylo.
LN A to někdo dělá?
Doporučuji vám podívat se na nedávné výsledky soutěže na budovu Národní galerie ve Varšavě. Vítězný návrh vypadá jako pražský hotel International. A má stát vedle toho jejich sovětského paláce kultury. Hrůza. To pražská soutěž naznačila, že se tady začíná psát éra nové, demokratické architektury.
