Jack a Meg se provždy rozloučili, skupina The White Stripes končí

Jackovi a Meg Whiteovým se dařilo být zároveň velmi současnými i archaickými. Od začátku pracovali na své image (charakteristické spojení bílé a červené barvy), jejich klipy byly vždy velice cool a natáčeli je velmi módní režiséři (např. Michel Gondry nebo Sofia Coppolová), na média i publiku ušili mystifikační boudu – vystupovali jako sourozenci, o jejich vztahu se všelijak spekulovalo, až nakonec vyšlo najevo, že to jsou bývalí manželé, kteří se stihli rozvést dřív, než se ve showbyznysu prosadili. To vše bylo velmi moderní až postmoderní, hudba The White Stripes ale taková nebyla.



Odkazovala ke garážovému rocku šedesátých let, dřevnímu venkovskému blues, které se na "tanečních čajích" v deltě Mississippi taky často hraje ve dvou – jen kytara a bicí. Na jejich písničkách ale nebylo vůbec nic muzeálního, dokázali je rozžhavit energií přítomného okamžiku. Čas od času se mezi hudebními publicisty spustí akademická debata o tom, zda je rokenrol mrtvý. Vlastně docela hloupá otázka, záleží na tom, kdo ho zrovna hraje. A když to byli The White Stripes, měl se dost utěšeně k světu.



Dvojice vstoupila na scénu v době, kdy popmusic potřebovala nějakou injekci syrovosti a radosti. Před přelomem tisíciletí přešlapovala na místě, elektronická hudba, která v předcházejících letech zažila velký rozmach, působila vyčerpaně a uměle. The White Stripes pomohli postrčit scénu trochu dopředu (nebo vlastně zpátky, jak se to vezme), k nekomplikovanosti, divokosti a také k, ehm, dobrým písničkám. Dali se dohromady v druhé polovině devadesátých let v Detroitu, městě pověstném svou zpustlostí, možná i proto odtamtud pocházely ostřejší kapely – začínal v něm Iggy Pop a The Stooges, pocházeli odtud i MC5. I The White Stripes byli součástí širší lokální scény, patřili k ní třeba i podobně rozjetí, ale méně divácky vděční Von Bondies. Jejich první dvě desky vyšly v malých nákladech, třetí album White Blood Cells jim ale přineslo masivní úspěch – v obchodech i u kritiků. Definovali jím svůj zvuk – rozeřvaná kytary plus pronikavý ječák Jacka Whitea plus neandrtálské bicí jeho "sestry" bývalky.

Souznění protichůdné dvojice
Široké publikum díky úspěchu desky mohlo poznat, jak dobří jsou The White Stripes naživo. Jejich koncerty byly velká show, díky Jackovu bavičskému talentu a instrumentální zdatnosti, ještě víc ale možná kvůli souznění té v něčem docela protichůdné dvojice. Když se Jack a Meg na pódiu navzájem fixovali očima, stala se z povlávajícího excentrika a uzavřeně působící a s jakousi neurvalou grácií bubnující holky divoce pulsující organismus, působilo to skoro tajemně a taky sexy.

V roce 2003 vydali svou nejúspěšnější desku Elephant, na které trochu rozšířili svůj zvuk, byla to kolekce velice silných písní, jež velmi snadno vklouzly do obecného povědomí (nápěv jejich Seven Nation Army se stal samozřejmou součástí koloritu velkých fotbalových utkání).

O dva roky později vyšlo album Get Behind Me Satan, na němž se – asi docela rozumně – rozhodli nesnažit se opakovat zvuk a úspěch Elephant, zkoušeli věci dělat trochu jinak. Jejich fanoušci možná netoužili slyšet v písničkách The White Stripes marimbu, přežili to ale ve zdraví. Poslední studiové album dvojice vydala v roce 2007. Deska Icky Thump představovala celkem úspěšný kompromis mezi The White Stripes tradičními a inovovanými, třeba duet Rag and Bone určitě patří do "zlatého fondu" The White Stripes.

Rozjezd Jacka a ústraní Meg
Tou dobou už ale zájmům Jacka Whitea přestávala jedna kapela stačit. Po skupině The Raconteurs, jež vydala dvě alba, založil kapelu The Dead Weather, v níž hraje na bicí za zpěvačkou Alison Mosshartovou (jinak The Kills). Odstěhoval se do Mekky country hudby Nashvillu, produkoval album kdekomu včetně legendární Loretty Lynneové, jejíž píseň Jolene tradičně patřila k vrcholům koncertů The White Stripes, zahrál si s Rolling Stones a Bobem Dylanem, jehož označuje za jednoho ze svých tří otců (spolu s tím biologickým a Bohem). Loni produkoval stylové album The Ghost Who Walks svojí manželky, britské modelky Karen Elsonové, letos vyšla deska, již natočil s třiasedmdesátiletou rokenrolovou pamětnicí Wandou Jacksonovou. Meg Whiteová se držela spíš v ústraní, před půldruhým rokem se vdala za Jacksona Smithe – syna Patti Smithové a Freda Smithe z MC5.

Poslední položkou diskografie The White Stripes se stalo loni vydané živé album Under Great White Northern Lights, které natočili během turné po Kanadě. Dobrá deska, na níž je ale znát jistý pokles hladiny energie, The White Stripes občas znějí jako dvojice, jež předvádí osvědčená "čísla", než jako lidé hudbou stržení. Na filmu, který vyšel souběžně, je scéna, z níž je patrné, že Meg Whiteová si šňůru moc neužívá. Jako příčinu rozchodu uvedli "spousty důvodů, ale především snahu zachovat to, co bylo na skupině krásné a jedinečné". Možná už nebyli ve stavu k tomu krásnému něco dalšího přidat. Byli to alespoň schopni poznat. Ne každému se to povede.