Dvoumetrový prošedivělý muž je evidentně ve skvělé náladě, opojený svobodou a vším, co život najednou nabízí, včetně voňavé kávy („dobrý kafe, to mi chybělo“) a blízkosti čtyřiadvacetileté manželky Julie. Často se směje a nedělá si hlavu s tím, že mu v úsměvu několik kousků chybí („u zubaře jsem byl furt, psychika se totiž projeví nejdřív na zubech“). Sochař, šperkař a taky jeden z nejslavnějších českých vězňů Pavel Opočenský (51) byl před pár dny podmínečně propuštěn z vězení, kde si odseděl tři roky - polovinu trestu - za sex s nezletilými. O své kauze už nechce mluvit, ale během rozhovoru několikrát projevuje to, čemu se v soudních spisech říká účinná lítost. Skoro jako by to měl nacvičené. Zvláštní je, že o vězení mluví v přítomném čase, jako by byl venku jen na pétéčko (neboli přerušení trestu). Místo cely říká pokoj a místo výkonu trestu pobyt. A Julie, která vedle něj vypadá jako dítě, se od něj nehne na krok. „Jsem pod kuratelou,“ vtipkuje její muž.
| Pavel Opočenský (51) |
|
vyučený pasíř, později šperkař, sochař a signatář Charty 77, absolvoval SUPŠ v Jablonci nad Nisou a obor zpracování kovů a kamenů na SUPŠ v Turnově. V roce 1981 emigroval nejprve do Německa, pak přesídlil do New Yorku, počátkem 90. let se vrátil domů. |
* Jste opálený jako z Baleár, a ne ze Všehrd. To jsem netušila, že za mřížemi se dá opalovat…
Na to bylo docela dost času. Časem jsem zjistil, že v závětří naší zahrady, mezi skleníkem a vězeňskou zdí, bylo jedno takový šikovný místečko, kam pálilo slunce a kde nefoukal vítr. Žádná kamera na mě neviděla. Tam jsem chytal bronz. O kus dál bych už možná chytnul něco docela jiného. (hřmotně se směje)
* O všehrdské věznici se říká, že je to fešácký kriminál pro VIP osoby - kromě exministra Iva Svobody a vás tam například pyká i manžel Mirky Čejkové Marek Vít. Na internetu se člověk dočte, jak mají vězni k dispozici několik kroužků dovedných rukou, například modelářský nebo akvaristický, že hrají divadlo, že je tam kapela Corpus delicti, čtyřjamkové golfové hřiště, skleník s banánovníky... Zkrátka jako by to bylo spíš rekreační než nápravné zařízení.
Absurdní je, že opak je pravdou, volný to tam teda vůbec není. A opalovat se za plotem může v áčku každej. Fešácký na tom je jen to, že je to áčko. Ale áčko ve Všehrdech se všeobecně mezi vězni považuje za nejhorší.
* Co je to áčko?
Áčko je nejlehčí, nejvstřícnější kriminál pro ty nejlehčí nebo nejnapravenější zločince. Já jsem byl kvalifikován jako nejnapravenější zločinec, takže mě z béčka dali do áčka, což jsem si ovšem musel zasloužit hromadou pochval, vzorným chováním a aktivitami. Když jste v áčku, tak už jste na tom hodně dobře. Ale z těch 150 vězňů v áčku jenom málokdo má ještě první diferenční skupinu - celkem jsou tři diferenční skupiny. S jedničkou jste výjimečně vzornej a výjimečně spolehlivej. A to jsem byl já.
* Za co vás nejvíc chválili?
Ve vězení je ze všeho nejdůležitější být vždy ve správný čas na správném místě. A správným způsobem se tvářit.
* Takový bezúhonný, loajální výraz?
Přesně. To, co mě v mládí komunisti naučili, jako bych teď ve stáří našel. Dá se dokonce říct, že bývalý režim se ve Všehrdech jakýmsi způsobem zakonzervoval, dokonce jsou tam i někteří pracovníci z té doby.
* Popište mi, jaké to vlastně je, když se za člověkem zavře brána kriminálu.
Pokud máte jako já půl roku vazbu, tak si najednou připadáte jak osvobozená. Vazba je fakt hnus. Jste v mrňavé místnůstce, na pár čtverečních metrech, tři lidi narvaný. Vše musíte s odpuštěním řešit před těmi ostatními, se všemi čichovými a zvukovými vjemy. Jste tam třiadvacet hodin denně, nemáte co dělat, jen občas se otevře špehýrka na dveřích a dají vám jídlo. No a zbytek dne spolu musíte nějak vyjít. Pokud máte smůlu a jste tam s nějakým násilnickým recidivistou, tak je to fakt problém. Člověk si nakonec zvykne na všechno, ale na Pankráci máte pocit, že jste ve středověku. A najednou se octnete v novověku - ve Všehrdech jsou normální oddělené záchody, společné sprchy, kde teče čtyřikrát denně po půl hodině teplá voda, kuchyň i malá kuchyňka s vařičem, kulturka. Vypadá to tam zkrátka jako na ubytovně. Na takový ukrajinský ubytovně.
* Strávil jste ve vězení celkem tři roky. Když si to zrekapitulujete, co bylo vůbec nejhorší?
Kromě vazby je nejhorší to, s jakými lidmi musíte komunikovat. Například u nás na pokoji byl jeden blázen, transvestit, kterej se právě rozhod’, že bude ženou, a neustále nás otravoval svými pikantními detaily. Byl zkrátka trochu jetej. Na začátku mě zase strčili na pokoj se samými Romy. A první, co jsem slyšel, bylo: „Ty vole, sem gádže neberem!“ Tak já řek’, že já k nim taky nespěchám. A bylo to vyřízený, oni sami mi šli sehnat jiný místo. A nakonec mi sehnali dobrý, od tý doby na tom pokoji jsem. Ke konci nás tam bylo sedm, ačkoli jsme měli být jenom čtyři. Ale nové spolubydlící jsme si vybírali a dávali si hodně majzla. Například jsme zásadně nebrali nikoho pod pětačtyřicet let.
* Kvůli sexu?
Ježiš nééé! Protože mladý jsou uřvaný, furt za nima někdo leze a chtěli by se bavit jen o blbostech. Sex jsme neřešili, v našem pokoji se žádný techtle mechtle neděly. Tyhlety věci se řešily většinou tak, že tam byla hora časopisů. A jediné soukromí bylo na toaletě.
* Co bývalo k obědu?
Vařili strašně! Tak například jsme mívali španělského ptáčka. Nutno podotknout, že španělský ptáček byl vždy ve formě rozstřelu, jako když si do něj dáte malý granát a necháte ho explodovat. Pak to málo, co z toho zbyde, seškrábnete a dáte na talíř. Ve formě rozstřelu tam bylo koneckonců skoro všechno, dostat flák masa byla vzácnost. Jenom když byla třeba uzená kýta s hrachovou kaší, tak to člověk opravdu dostal plátek uzeného, ale to bylo tak jednou za tři neděle. Nebo pečené kuře - dávali nám stehýnko z nějakých chudinek, které neměly zrovna nejlepší původ a svůj růst moc nezvládly. Ale my jsme je zblajzli, ani jsme neprotestovali.
* Stálo vás to hodně přemáhání být kvůli pochvalám pořádný? Umělci bývají přece bohémové a bordeláři.
Můžu vám říct, že jsem vždycky prošel takhle s chlupem. (ukazuje maličkou špetku) Ještě že se mi nepodívali do skříňky, to by první diferenčka nebyla! Ale asi mi to nezůstane. Ale zůstane! říká Julie. Nějak se mi to, miláčku, zvrtlo. Já zrovna teď s gustem pouštím věci z ruky a nechávám je tam, kam spadnou. A s velkou radostí je tam po pěti hodinách pořád vidím ležet.
* Měl jste možnost debatovat s exministrem Svobodou? Například o politice?
On je to velice introvertní a opatrný člověk. A když viděl, že mám příliš vysokou frekvenci novinářů, byl extrémně opatrný. Mám s ním navíc džentlmenskou dohodu, že o něm nebudu s novináři mluvit. Ale mezi námi, je to zajímavej pán. Myslím, že byly momenty, kdy si říkal: „Lepší být ve Všehrdech, než být mrtvý.“ Zvláště ve chvíli, kdy zavraždili Františka Mrázka. Protože Svoboda přece jel v řešení ruského dluhu - a František Mrázek u těch jednání taky posedával. Přímo u nás na baráku máme rybičkárnu, o kterou se nám bývalý ministr stará. Ale psst, to je tajemství. (směje se) Dalo by se tomu říkat akvaristický kroužek, pod to by se to asi schovalo. Ale spíš bych řekl, že se Ivo Svoboda zašil do té rybičkárny.
* Slyšela jsem, že pan Svoboda pro všehrdský ochotnický soubor překládá Shakespeara.
No, Shakespeara jsme tam zrovna nehráli, to vím určitě, protože já v tom divadelním kroužku taky byl. Zato jsme hráli Járu Cimrmana, já dělal uhlobarona. Co já vím, Svoboda se naopak snažil přeložit Cimrmana do angličtiny. Což je úplně marná práce, to asi opravdu nejde.
* Jak vám jako synovi herce Gustava Opočenského divadlo šlo?
Bylo to výborný. „A Pavel se strašně snažil,“ říká Julie. Docela vtipný to bylo. Akorát že nás vlastně nikdo nesledoval, protože to byla vánoční besídka a všichni spoluvězni tam měli rodiny. Takže je absolutně nezajímalo, co to tam předvádíme.
* Je to za mřížemi spíš handicap, nebo výhoda, když je člověk slavný?
Ze začátku je to určitě handicap, protože se do vás obouvají recidivisti, lidi, kteří jsou ve vězení jako doma. Sprostě na vás řvou z okna, nadávají vám. Nejčastější větička byla „Budeš hulit!“. To jsem slyšel furt. Řvali to na mě, protože věděli hned, kdo jsem. Anonymní vězni jsou jim ukradený, do té věznice každý týden přicházelo na třicet nových lidí. Mě dokonce nechali celý ty první tři měsíce „na přibylu“, ačkoli se tam běžně nechává jenom týden. Tam se seznamujete s pravidly hry věznice, tam vás taky hned spoluvězni okradou, přijdete o všechno, vykradou vám skříňku, vymámí z vás dobrý hodinky i oblečení. Jednomu podnikateli pak nabídli ochranku, platil jim měsíčně tisíce, a stejně ho nechránili. Víte, vězňové, to je vlastně podzemní organizace, zvláštní svět se zvláštními pravidly, v kterém se musíte rychle zorientovat. Jezdíme po republice zvláštními autobusy, říkáme jim ponorky. A víme svý. Je to svět duplicitní reality.
* Okrádání mezi vězni je tolerováno?
Bohužel. Já jsem třeba načapal dva lidi, kteří kradli. Oznámil jsem to, ale nikdy se to neřešilo. Lidi jsou tam za porušení zákona, tak by se snad dalo očekávát, že věznice nebude porušovat zákon vůči vězňům. Ale bohužel je to jinak. Když jsem tam přišel, měl například každý na pokoji docela pěkný intimčo - exotický rostliny, obrázky, rybičky. Pak jednoho odpoledne, údajně z bezpečnostních důvodů, všechno sebrali, včetně poliček, odvezli toho tři náklaďáky. Čímž porušují právo vězňů na vlastní výzdobu!
* Říká se, že ve vězeňské hierarchii jsou vrahové dětí a jejich „prznitelé“ na úplně nejspodnější příčce. Neměl jste strach, že vám to spoluvězni osladí?
Na vazbě jsem měl kvůli tomu konflikt. Tam se do mě opravdu pustil takovej týpek, kterej strávil ve vězení půlku života, a snažil se mě fyzicky napadnout. Ale já mám dost velkou postavu, tak jsem to ustál. A jemu to stačilo, aby se prezentoval před ostatními vězni, tím to skončilo. Ve Všehrdech jsem měl problém s pár skinama, ale to bylo jen verbální. Oni se mnou mají nevyřízené účty (v roce 1991 se Pavel Opočenský zastal na ulici lidí napadených skinheady, jednoho skina smrtelně zranil).
* Vy to všechno vyprávíte s úsměvem, i když to určitě byla těžká zkušenost. Byl jste někdy zoufalý?
(ztiší hlas, kouká do stolu a je vážný) To víte, že jo. A ne tak vzácně, jak by si člověk přál, bohužel to bylo častější. Bylo to bolestivý, bez diskuse. Nejhorší jsou momenty, kdy si uvědomíte všechny souvislosti. Kdo všechno trpí tím, co jsem proved’. Že se Julie dozví všechno to svinstvo a je tam sama samotná, aby tomu všemu čelila. Ale já osobně jsem asi nebyl v úplně typické situaci, protože mám Julii. A když za vámi stojí takováhle žena, tak se všechno snáší relativně hravě. Denně jsme si psali, v áčku jsem už mohl denně i telefonovat. Provolali jsme tisíce, ale eliminovalo to nějaký zoufalý momenty. A ve finále mě pouštěli i na vycházky, na pétéčka (přerušení trestu na několik dní), takže jsem byl pár dní doma nebo aspoň s Julinkou v hotelu v Chomutově.
* Mohl jste spát, nebo jste měl bezesné noci?
Naučil jsem se tam spát. Ale chodil jsem spát relativně pozdě. Většina lidí šla už v deset spinkat a já se koukal na kulturce na nějakej pěknej film. S první diferenčkou jsem měl povolenou televizi až do půlnoci.
* Ve vězení je i pastorační místnost, kam mají přístup duchovní různých církví. Využil jste to?
Ne. Já jsem trošku volnomyšlenkář. Věřím, že existuje vyšší spravedlnost a že každý záměrný zlý čin se k vám vrátí nějakou karmickou formou. Jenže jsem bohužel zjistil, že se vrátí i čin, který nebyl myšlen zle. Že člověk nesmí ublížit ani bezděky. To jsem dřív ve své aroganci nevnímal.
* Byl pro vás jako sochaře pobyt ve vězení inspirativní?
Byl neuvěřitelně inspirující. Mě samotnýho šokovalo, že jsem na vazbě de facto nepustil tužku z ruky, skicoval jsem a skicoval, nadělal jsem na dva tisíce skic, to jsem předtím nikdy nedělal. Byl jsem odsouzen vlastně k tomu si jen představovat. Mám teď asi sedm set nápadů na kamenné objekty. Do smrti mám co dělat a nemůžu se vymlouvat na nějakou tvůrčí krizi.
* Ve vězení vás navštívila Meda Mládková. Chystá se vám uspořádat výstavu v Sovových mlýnech?
Je to fajn dáma, mám ji hrozně rád. Ale na tu výstavu byste se měla zeptat jí. Z původního projektu nakonec zřejmě sešlo. Ale koupila si ode mě sochu a další dva kousky si půjčila a vystavila. Přineslo to aspoň nějaké peníze, které teď dost potřebuju. Můj první advokát vysál všechny mé úspory. Ale kdyby šlo jen o peníze - horší jsou společenské následky. Moje kariéra je v troskách, několik soch mi dokonce ukradli.
* Třeba to bude naopak. V tomhle zvláštním světě vaše umělecká cena nejspíš stoupne, nakonec byste na tom mohl i vydělat. Už se vám hlásí galeristé?
Něco vám řeknu: ředitel věznice mi dal impuls jít se učit na strojního zámečníka. A když jsem viděl v dílně ty mašiny, ty soustruhy a frézku, zkusil jsem si to. Mistr mě celou dobu nechal dělat, co jsem chtěl. Vytvořil jsem tam celou řadu objektů, mobiloidů, které teď budu vystavovat. Asi nebudou moc prodejný, můžou tam být kousky za sto padesát tisíc - a to je ještě docela podhodnocený. Ale já mám v úmyslu z všech těchhle originálů udělat tak dvacetikusové série, možná za pomoci nějakého šikovného zámečníka, kde bych tu cenu už zredukoval.
* A to se v umění může, prodávat vlastní kopie?
V umění ne, ale v designu ano. A to nebude umění, ale design. Je pár galerií, které čekaly, až vyjdu z vězení. A čekají mě snad i dva sochařské projekty, kde jde o docela dobré peníze. V tomhle ohledu se nic zvláštního nestalo. Dokonce je to možná opravdu lepší, než jsem čekal.
* Nikdo vám nedal najevo, že s kriminálníkem nechce nic mít? Ani vaši galeristé v zahraničí, kde bývají na sexuální aféry citlivější než my?
Moje galeristka v New Yorku na nátlak svého manžela, který má informace o mém případu z bůhvíkolikáté ruky… Ona mi zkrátka řekla, že když má volit mezi svým manželem a mnou, tak volí manžela. No, musíme pár let počkat, ona sama věří, že budeme ještě pokračovat. Vzhledem k tomu, že mě oba znají celé roky, mi připadá jejich reakce až brutální.
* Pojďme už pryč z vězení. Váš dědeček kdysi zakládal s Jaroslavem Haškem Stranu mírného pokroku v mezích zákona a Hašek o něm napsal: „Gustav Roger Opočenský, znaj ho v Praze
všechny ženský.“ A o vašem otci, herci Gustavu Opočenském, se traduje, že když v požehnaném věku zemřel, oplakávala ho nad hrobem devatenáctiletá milenka? Možná to máte v genech…
Vím, že je tu jakási genetická linie, která je nesporně problematická a s kterou se musím poprat. Nějaká akcentace požitkářství v životě. Můj otec, kromě toho, že byl velký herec, taky hodně pil. Byl obětí vlastní slabosti. Nemít tuto obrovskou slabost pro chlast, hrál by vNárodním divadle, tam ho kdysi chtěli, ale nakonec nevzali, protože měli strach z jeho pověsti nespolehlivého alkoholika. Poslední angažmá měl v Karlových Varech. Zemřel jako osamělý muž, žil v malém studentském bytě a nezbylo po něm nic než postel, židle a pár svršků. Přestože vytvořil tolik velkých rolí. Já jsem se léta bál, že budu mít podobný problém, že by mi nějaká slabost mohla podobně zničit život a uměleckou kariéru.
* Prý jste se až v osmnácti dozvěděl, kdo je vaším skutečným otcem...
To je pravda. Přesně nevím, proč se naši tak rozhodli. Asi usoudili, že bych z toho mohl mít v mladším věku nějaký psychický otřes. Ale já s tím neměl žádné trauma, docela jsem byl i hrdej na to, jak výjimečnýho otce jsem měl.
* Stýkali jste se?
Snažil jsem se ho kontaktovat. Občas se mi stávalo, že jsem šel k němu domů a nenašel ho tam. Jeho byt byl otevřenej, tak jsem tam přespal, nechal na stole lístek: „Nazdar Gustave, byl jsem tu přes noc, čau, Pavel.“ Říkal jsem mu Gustave, protože svého otce jsem už měl. A on byl ze mě nadšenej. Vzpomínám si, že jednou, nebyl bohužel zcela střízliv, nicméně si uvědomil, že ten, co ho přes rameno nese opilýho z vinárny domů, je jeho syn. A začal řvát na kolemjdoucí: „To je můj syn, to čumíte, blbci, můj syn!“
* Myslíte si, že váš sexuální život mohla nějak ovlivnit rodinná anamnéza?
To je teda otázka spíš pro doktora Weisse, který byl odborným soudním znalcem v mé kauze a ví o mně tolik, až žasnu. Prý jsem zcela normální a vím, co dělám. A že bych to se svým intelektem mohl zvládnout. Ale pan doktor Weiss mi dal údajně čtrnáct dní. Čtrnáct dní potom, co vyjdu z vězení, prý selžu.
* To už bude za chvíli, ne?
No, mám co dělat, abych to stihnul. Musím se s Julií dohodnout, aby mi dala prostor. (oba se smějí)Víte, já jí musím skládat účty ze svého chování minulého, současného i budoucího. Hlavně z toho budoucího. Jsem pod kuratelou, někdy je to horší než ve vězení. Já už se v tom občas docela ztrácím, už ani nevím, na co si mám vlastně dávat majzla… Na všechno, říká Julie.
* Máte strach?
Ne, dělám si z toho srandu, protože mi to připadá absurdní. Asi budu muset pana doktora trochu zklamat. I kdybych to jenom kvůli němu měl zvládnout!
* Prohlásil jste trochu bombasticky, že starý Opočenský ve vězení zemřel. Jste si tím jist?
Jo. Jsem si tím jist. Měl jsem na mysli takovou tu koncentraci na… chtíč. Ryze na chtíč, který je bezohledný. To ve vězení zemřelo, z mnoha důvodů. Ten nejdůležitější je Julie. Dobře vím, jakou cenu jsem musel já i moji blízcí zaplatit. Byl to drahý chtíč. Nestálo to za to.
* Líbí se vám ještě vůbec lolitky? Nebo vám je vězení znechutilo definitivně?
Ne. Do toho už nejdu. Chodím po ulici, míjím různý lidí, nic to se mnou nedělá.
* Ani ve vězení se vám o nich nezdálo?
No to je teda podpásovka.
* Můžete mi přece říct, co chcete, do hlavy vám stejně nevidím…
Můžu vám říct jenom ne. Jako ne! Ze mě nikdo recidivistu neudělá. V mých snech byla Julie.
