Netradiční úvod curyšského Othella tvoří proslov režiséra Matthiase Hartmanna o rasismu, který je do té míry obsažen v Shakespearově hře, že se nad ním musí zamýšlet každý inscenátor. Postupně se k němu přidávají herci, kteří zatím v civilu seděli utajeně mezi diváky. Hraje se v obdélníkovém koridoru s rudě potaženou podlahou. Zpočátku „politicky korektní“ debata se čím dál víc zužuje na úvahy o sexuálních odlišnostech, odkud už je jen krůček k tomu, aby se svou nenávistnou xenofobní tirádou vystoupil dceřiným sňatkem s mouřenínem raněný Brabantio.
Tento princip umožňuje úzký kontakt s diváky, mezi něž se herci nejen stále vracejí, ale berou je za svědky, upozorňují na kritické momenty děje nebo se k nim obracejí s komentářem. Othello (Oliver Stokowski) zde může být Othellem i bez začerněné tváře a zpočátku se zdá, že do role jeho protihráče Jaga se nikomu moc nechce. Ovšem ve chvíli, kdy Michael Maertens vstoupí na červenou plochu, stává se organizátorem všeho dění, manipulátorem a přesvědčivým moderátorem filozofie zla. To zde nemá nějakou metafyzickou podobu, je vlastně docela obyčejné, tak jako je tenhle Jago v ošoupaných džínách, pulovru a košili jedním z nás.
Tato pokleslost je záměrná, a právě proto se Shakespearův verš tak lehce mísí se současným žargonem plným vulgarit. Kupodivu si vzájemně neodporují. Hartmann od počátku zbavuje Othella puncu osudové tragédie. Herci předvedou (spíše převyprávějí) bouři, která rozhodne válku s Turky, přičemž zdůrazňují snadnost Othellova vítězství. Žádný válečný čin, ale přírodní živel a spící Turci jsou podstatou jeho úspěchu. Ten a svatba vojevůdce se musí oslavit a zváni jsou i diváci obdarovaní šampaňským. Skvělá příležitost, jak opít panákovitého, věčně usměvavého Cassia v bílém důstojnickém kabátku, a vyvolat tak hněv jeho vůdce. Ten pečlivě připravil novomanželské lože, když na velké bílé prostěradlo jako v sentimentálním filmu za lyrické melodie vysypal srdce z růžových lístků. Divák se ale svlékací scény nedočká, prostěradlo skryje oba aktéry a jejich milostné hrátky. Ovšem od pádu Cassia se pomalu začínají projevovat meze této režijní metody. Jak sílí Jagova intrika, je stále těžší „obehrávat“ Shakespeara. Najednou se stává nejintenzivnějším výrazovým prostředkem dialog, ať už s důvěřivým komplicem Rodrigem nebo se zamýšlenou obětí. Soubor sice ještě zahraje scénu s imaginární kurtizánou Biankou a diváci hlasují, zda má být přestávka po Othellově epileptickém záchvatu. Toto demokratické referendum musí asi Švýcary doma hodně pobavit. Ale jako by se jen už prosazovaly dílčí režijní nápady. Například v Shakespearovi obviní Othello před benátským šlechticem Lodovikem Desdemonu z nevěry, v inscenaci Lodovika nahradí herec představující Desdemonina, v textu již mrtvého otce. Režisér si tak připraví dramatickou scénu, ale pak ji přejde v několika větách, aniž by z ní vytěžil podstatný střet.
| Hodnocení LN: * * * |
|
William Shakespeare: Othello |
