V Berlíně se jim žije dobře, po covidové pauze se konečně obnovil městský cvrkot, kamkoli se dá dojet kole, a nedaleko v Kreuzbergu navíc bydlí další český spisovatel, Jaroslav Rudiš, se kterým už objevili několik míst, kde čepují plzeň.
Teď má Novákovo berlínské útočiště další výhodu: poprask, který vzbudil svou devítisetstránkovou biografií Milana Kundery, tu může sledovat s patřičným odstupem. Práce na Kunderově životopisu mu zabrala čtyři roky a bylo to úplně jiné psaní, než když se vrhl na příběh bratří Mašínů nebo životopis Miloše Formana, který psal společně s režisérem. Tentokrát se Novák vydal cestou neautorizované biografie, pečlivé badatelské práce a studia všech dostupných zdrojů.
Načetl kvanta českých, anglických a francouzských materiálů, mluvil s Kunderovými současníky, přečetl vše, co kdy od Kundery vyšlo. Z monumentální mozaiky, kterou poskládal, nevychází nejslavnější český literát zrovna vítězně – a ostrou kritiku schytává i sám její autor.
LN: V Česku už se vaše kniha zuřivě komentuje a kritizuje. Čtete reakce?
Jak se říkalo u nás v Kolíně: Ať se kočky pudrujou! Nakladatel dokonce zvažuje, že něco z toho vytáhne na obálku dotisku, který se začal tisknout ještě před vydáním knihy. To jsem nezažil.
LN: Než jsme stihli rozhovor vydat, objevila se v tisku poplašná zpráva, že Milan Kundera zemřel. Zaznamenal jste to?
Za tu dobu, co na knize pracuju, Kunderu v médiích pohřbívali už podruhé. Takže doufám, že tu bude nejmíň do stovky.