V názvu toho výboru je vlastně všecko, co bylo tematicky pro Pynsenta, v základě širokodechého komparatistu, celoživotně atraktivní a nosné. Zaprvé: nejrůznější proudy české národní literatury, od té samizdatové a exilové přes oficiální po ty nejhorší, zrůdně temné výhonky živené (před)válečným antisemitismem. Zadruhé: sympatie pro lidskou tělesnost, potažmo sexuální funkci a obnaženou erotičnost jako přirozenou komponentu jakéhokoli literárního snažení.
A konečně zatřetí: ti ďáblové – všichni, kdo autorsky Pynsentovi nějak nekonvenovali, štvali ho. Od středověku po současnost, zleva zprava, poezie, próza i drama, Češi i Slováci, kanonizovaní i zapomenutí. A že jich bylo! Pynsent vůbec neuznával Karla Čapka, měl ho za „infantilního senzualistu“; ve čtyřiaosmdesátém roce protestoval proti Nobelově ceně za literaturu pro Jaroslava Seiferta, Josefa Škvoreckého bral jako nepřípadně přeceňovaného autora.
1920: Čapkův úrodný rok. Co předcházelo nástupu slavného autora do Lidových novin? |
Robert Burton Pynsent, který se etabloval ve třiasedmdesátém monografií o Juliu Zeyerovi (The Path to Decadence) byl poživačným čtenářem a vášnivým kritikem, literární historii chápal spíš jako otevřenou, živou arénu než co poklidné, útěšnou nostalgií překryté zátiší. Provokoval, byl cíleně kontroverzní, šel vždycky mimo hlavní proud, s chutí bořil mýty – a stavěl do značné míry sebemýtus.
Souvislosti mě napadly
Profiloval se jako literární historik, který má sice znalostní background málem totální, záviděníhodný, ale svého čtenáře nechce ani tolik poučovat, jako bavit. „Být intelektuálně zábavný,“ říkal. „Anglická, ale i francouzská ,zábavnost’ je samozřejmě jiná než ta česká. Nemá nic společného s nějakou upadlostí, nízkostí, lacinou populárností. Jde o to, ukázat aspoň smysl pro humor. Tím držíte pozornost čtenáře. Žádné suchopárné tříhodinové přednášky...“
Pynsent držel pozornost čtenáře málem na surrealistický způsob setkání deštníku s šicím strojem na operačním stole. Neváhal hledat paralelu mezi Babičkou Boženy Němcové a Hitlerovým blábolem Můj boj. Mezi husity, obrozenci a komunisty, kteří v jeho očích nejvíc poničili českou kulturu. Když psal o Máchově prototypicky romantickém Máji, naskočily mu přirozeně vybrané motivy z novely Petry Hůlové Umělohmotný třípokoj, v němž má hlavní part imaginativně potentní sexuální pracovnice. „Ty souvislosti mě prostě napadly, když jsem ty knížky četl,“ řekl. „Nešlo o žádný koncept nebo schválnost. Petra Hůlová mi pak napsala, že si těch souvislostí s Máchou nebyla vůbec vědoma. Zřejmě je to důsledek školní četby.“ Tenhle asociativní způsob textové interpretace a komparace ale u řady Pynsentových kolegů narážel: v lepším případě mu vyčítali přílišnou svévolnost, v horším ho posílali – inu, k samotnému ďáblu.
Pynsentova zábavnost ale mnohdy splnila svůj účel. Díky netradičnímu způsobu přemýšlení a psaní okamžitě přitáhl pozornost k pomíjeným jménům a dílům, k naprosto zapomenutým textům, které se najednou v jeho čtení rozzářily jasnou kvalitou a potenciálem. A naopak – nutil čtenáře vystoupit z pohodlí kánonu, ustáleného čtení, stereotypizovaného nebo ideologizovaného nakládání s klasiky a jejich texty. „Studentům jsem vždycky říkal, že pokud se chtějí věnovat literární historii, musí dělat něco jiného než to, co se dělá u vás – nesmějí opakovat. I za cenu, že si o nich budou Češi myslet, že jsou tupci a že vůbec nerozumějí české duši, jak se to stalo kdysi mně.“ Takže nejen zábavnost, ale i pořádný kus odvahy a novátorství, respektive odvahy k novátorství. V česku tenhle literárněhistorický model praktikuje málokdo, ale najdou se výjimky, jako Ivan Wernisch, Patrik Ouředník, Patrik Linhart nebo Martin C. Putna.
Něco divného...
Robert Pynsent, rodák ze skotského Milliken Parku, vystudoval germanistiku, bohemistiku a slovakistiku na cambridgeské Churchill College. Na Škole slovanských a východoevropských studií působil v letech 1972 až 2009; v jednadevadesátém byl jmenován profesorem. V češtině je dostupný kromě výše jmenovaného výboru Ďáblové, ženy a národ ještě jeden výbor z jeho studií: Pátrání po identitě (1996). A pak další značný zářez, tentokrát v oblasti jazykovědy: mnohaletá spolupráce s Ivanem Poldaufem na Česko-anglickém slovníku (1986). „Smlouvu jsem podepsal v osmašedesátém roce,“ řekl. „A pak jsme strašně dlouho dělali. Jen základní text jsem psal sedm let a na nic jiného neměl čas. Dneska vidím, že tam toho ještě spousta chybí. Jednak kvůli cenzuře, na což doplatila hlavně biblická terminologie, jednak kvůli skutečnosti, že Poldauf neměl přístup ke všemu, co by bylo třeba. Co se naopak podařilo prosadit, jsou okrajové jazykové vrstvy, jako vulgarismy.“
ZÍDEK: Obrana ‚maloburžoazního autora‘ Čapka. Bohemista Pynsent byl svou kritikou trapný |
V letech 2018 a 2004 dostal Pynsent ceny Premia Bohemica a Gratias Agit. Za přínos české bohemistice a za šíření dobrého jména Česka v cizině. Ale tyhle ceny britského komparatistu první velikosti nezvěční. Zvěční ho schopnost sebereflexe, umění dělat si srandu z druhého i ze sebe – paralelně s nepřestajnou lačností po dalším literárně-kulturním poznání. Robert Burton Pynsent v bohemistice byl vlastně jako Salvador Dalí v malbě: ovládl akademismus, aby ho mohl využít po svém – a ve svůj prospěch. Možná to začalo už replikou jeho učitele, když zjistil, že budoucí bohemista poněkud hapruje ve francouzštině: „Učitel mi tehdy poradil, abych si vybral místo francouzštiny něco divného.“ Tím „něčím divným“ byla právě čeština a česká literatura...
Autor je literární kritik.
