Jak muzikantským obsazením, tak stylem. Ovšem není na tom nic špatného, konec konců se vlastní „ochranné známky“ nikdy zbavovat nemusel.
Na zmíněných sólových deskách Anderson vyšel z koncepce alba Thick As A Brick z katalogu Jethro Tull (1972). Novinka The Zealot Gene zase polemikou s křesťanským dogmatismem odkazuje k titulu Aqualung (1971). V tématech písní se autor odpíchl od konkrétních pasáží v Bibli, i když „někdy nebude zcela zřejmé, jaké to jsou“.
Proč se vrátil k polemice s některými dogmaty, tentokrát třeba s „oprávněností“ zničení Sodomy, vysvětlil Anderson s ironií sobě vlastní: „Ačkoliv mám slabost pro pompu a pohádková vyprávění Svaté knihy, stále cítím, že je třeba pochybovat a vytvářet k jejím textům nesvaté paralely. V pozadí těch kapitol je dobro, zlo i vyložená ošklivost, ačkoliv přerušovaná glorifikací prvků lásky, respektu a něžnosti, zvláště v Novém zákoně.“
Rád sedím na plotě
Andersonova inspirace biblickými příběhy má samozřejmě jiný důvod než zkoumání věrouky. Ony „pochyby a nesvaté paralely“ se vlastně netýkají víry samotné, spíš mají provokovat k přemýšlení o dnešní realitě. Autor repertoáru Jethro Tull prostě disponuje darem brilantní práce s archetypy. Darem vlastním všem dobrým básníkům, sugestivně se vyjadřovat prostřednictvím obecně známých příběhů. Jde o tvůrčí metodu běžnou a věčnou, nicméně dokonale funkční, vyvolávající bohaté asociace.
Na půdorysu tragické historie zélótů se Anderson v titulní skladbě The Zealot Gene pouští do strůjců rozpolcenosti současného světa: „Populista s temnou naléhavostí kupčí s nenávistí / kterou xenofobní panikáři servírují na talíři / aby zkrotili mučivý hlad a ukojili touhu otroků po ideologii / a umírněnost je pod drnem. Neseme si zélótské geny / musíme být napravo nebo nalevo, nikdy mezi / varujme se zélótských genů / otevřeného ohně u sudu s benzinem,“ zpívá s patřičnou hořkostí a naléhavostí.
JETHRO TULL: THE ZEALOT GENE vyd. InsideOut, 2022 |
Anderson se netají, že citovanou písní mířil na Donalda Trumpa. Skladby totiž začal psát v roce 2017 a se spoluhráči je téměř dotočil o tři roky později. Finální práce se opozdily kvůli pandemii a Andersonově pocitu „hněvu a zoufalství nad tím, že nám byl ukraden profesionální život“.
Sám o sobě pak Anderson prohlásil, s výzvou ke smířlivosti, že je rád právě „mezi“ a nechce se rozhodovat mezi „skokem napravo či nalevo“: „Umění přece má právo na šťouravé otázky. V časech Shakespearových i ve vyhroceném světě sociálních sítí musí existovat místo pro komentář. Já jsem profesionál v sezení na plotě, odkud si užívám dobrý výhled na obě strany.“
Další mrazivé podobenství v písni Mrs. Tibbets vystavěl Anderson na Lotovi („možná kdyby se zastavil a stál za svou zemí“) a „malém chlapci paní Tibbetsové“. Tedy pilotovi letadla pojmenovaného po mamince Enola Gay, mířícího s nákladem přezdívaným „chlapeček“ na Hirošimu. Odkaz k současnému strašení zbraněmi netřeba zdůrazňovat. Anderson ovšem nezavalil posluchače jen varovnými vizemi. Pouští se i do kusů pozitivních, třeba do milostné Shoshana Sleeping, kde se mu biblická Zuzana proměňuje v opěvovanou živoucí ženu.
Album The Zealot Gene natočili sehraní hudebníci, kteří s Andersonem spolupracují už dlouho a s pochopením věci, i když mezi nimi není žádný opravdový „pamětník“. Poslední koncertní sestavu Jethro Tull z let 2007 až 2012 zažili pouze klávesista a akordeonista John O’Harra s baskytaristou Davidem Goodierem, kteří poté plynule přešli do Pištcova doprovodného bandu. Důležitý post kytaristy zastal německý hráč Florian Opahle, který hrál se sólovým Andersonem od roku 2003 a odešel z obnovených Tull až po dotočení základů alba (loni ho nahradil Joe Parrish).
Z uměleckého hlediska je ovšem jedno, jestli Ian Anderson vydává svoje písně pod vlastním jménem, nebo pod hlavičkou Jethro Tull, a jaké muzikanty si vybere za spoluhráče. Důležitější je fakt, že má stále co říci a zapískat.
