Divák až do konce dokumentu nepřestává žasnout, co Jitčin talent obsáhne; že je zpěvačka, činoherní a muzikálová herečka, recitátorka, klaunka, komička. A že umí vynalézavě a s láskou dělat divadlo pro děti, bravurně hrát na několik hudebních nástrojů.
Sommerová svůj dokument otvírá tím, co je pro Jitku nejtypičtější, co je také její „nejstarší“ činností, a to sice působením v Semaforu po boku Jiřího Suchého, tam se také formovalo a zrálo její klaunství a komika. Její klauniády mívají nádech smutku, Jitčina Melicharová je outsider, lůzr svého druhu se srdcem na dlani, opravdu má něco z Felliniho Gelsominy, takže přirovnání k Guilliettě Masinové není od věci. A tak ji režisérka posadí do prázdného projekčního sálu a pustí jí Silnici se slavnou scénou, kdy má Gelsomina oznámit, že přijíždí Zampano. Podívej se jí do očí, ona v nich má všechno, co tam mají děti, komentuje to Jitka. A pozorný divák se také podívá do jejích očí a uvidí leccos podobného.
Olga Sommerová se ptá otevřeně a dotýká se i bolavých míst, Jitka se nerada svěřuje, zvlášť ne veřejně, ale vždy odpoví, třeba jednou větou, jež vydá za dlouhou zpověď, či jen za ni promluví oči, výraz.
Režisérce se také opakovaně daří vtipně vyjádřit i jednu významnou kvalitu Jitčina uměleckého života, a to je trvání a věrnost. Třeba nechá za sebou běžet scénu ze semaforské inscenace Nižnyj Novgorod z doby před třiceti lety a nyní. Únava protagonistů Jitky Molavcové a Jiřího Suchého je po třiceti letech minimální, spíš jde o nižší tempo, a srovnání je prostě rozkošné.
Umění bavit i nahnat strach
Další kapitola životopisu, a Sommerová skutečně neopomněla žádný důležitý detail, je Jitčina hra na hudební nástroje, jimž dominuje saxofon.
KLAUNKA Scénář a režie: Olga Sommerová Kamera: Olga Malířová Špátová Premiéra a 22. 4. od 21.20 na ČT1 |
Dokument se postupně vine mezi důležitými mezníky od spolupráce s Milošem Formanem na Dobře placené procházce přes roli Dolly Leviové v karlínské inscenaci Hello, Dolly až po Oráče a Smrt Jana ze Žatce. Posledně jmenovaný filozofický traktát o smrti, disputaci z roku 1400, uvedl Dušan Robert Pařízek s živou hudbou Jiřího Pavlici a na jeho realizaci se Jitka sešla se svým pozdějším životním partnerem Alfredem Strejčkem. Bylo to skutečně strhující nastudování a jistě bylo i pro mnohé diváky velké překvapení, jak skvěle a s jakou zkázonosnou energií se Jitka Molavcová zhostila role Smrti, byla krutá, nadřazená, vědoucí a výsměšná a také vždy vítězící, a jak poznamenal Alfred Strejček, opravdu se jí bál.
Svědectví o láskyplném vztahu
Poslední třetina dokumentu je hodně působivá, otevřená a dojemná, protože se týká nemoci Jitčina partnera, jenž je po virovém onemocnění ochrnutý. Ale je to zároveň neokázalé svědectví o láskyplném vztahu, který neporazí rány osudu. Po filmařské stránce jde o jemný portrét s řadou poeticky stylizovaných obrazů, jež se ale k Jitce hodí, někdy je v nich smutek, ale také dost humoru, který portrétované nikdy nechybí, třeba když líčí, jak se učila hrát na saxofon.
Hezký nápad je procházka po Litomyšli a Jitčino povídání o Bedřichu Smetanovi, s nímž se cítí spřízněná, a konečně i vzpomínka na Václava Havla ve sklepení litomyšlského zámku, kde je umístěné srdce slité z vosku svíc, jež hořely po jeho smrti. Na závěr Jitka vkráčí do řeky, protože je náruživá plavkyně a milovnice vody. A v té vodě zmizí, jen klobouk plave na hladině. Jakkoli to může někomu evokovat smrtelnost naší existence, docela jistě je v téhle scéně ukrytý i Jitčin smysl pro sebeironii.
