Obec překladatelů ocenila rozsáhlou prózu Jacka Kerouaka Codyho vize (Argo, 2011), považovanou za autorovo dílo nejobtížnější, ale i nejlepší. V Rauvolfově sbírce překladů nejde o výjimku: vždy šel po autorech náročných, subverzivních a složitých.
S Josefem se známe dlouhá léta, patří ostatně k starým přispěvatelům LN. Proto snad nebude vadit, když si budeme tykat.
LN Ty jsi, Josefe, nikdy nepůsobil jako standardní překladatel...
Já skutečně nedokážu třeba napsat stať o teorii překladu. Umím různé triky a fígle, ale na teorii moc nejsem. Byl jsem vždy víc praktik než teoretik... A pak: u nás se člověk překladatelstvím jen tak neuživí: pokud tedy nepřekládá návody do vysavačů. Byl jsem původně domovník, po listopadu ’89 jsem se živil jako novinář a publicista. Po večerech jsem překládal. Ale pokud jsem se cítil něčím být, pak překladatelem.
LN Nikdy jsi nepřekládal nic na objednávku?
Literárního nic. Protože jsem se tím neživil, tak jsem si mohl překládat jen knihy, které mě bavily, nebo jsem měl z nějakých důvodů pocit, že je musím přeložit právě já. Takže jsem nikdy nevzal žádnou knihu na kšeft - tím nijak nepodceňuju kolegy, kteří překládají na zakázku. Ale já se tomu prostě vyhýbal. Vždycky ta iniciativa vyšla ode mě. Tak to bylo už za totáče.
LN Tehdy jsi překládal pro koho?
Pro sebe - a pak pro pár kamarádů. Tak jsem začal s překládáním Burroughsova Nahého oběda. To byla knížka, o které jsem pořád žvanil, jak je skvělá, tak jsem si říkal, že to začnu překládat, ať z toho ještě někdo něco má. Nejdřív jsem si myslel, že přeložím jen ukázku. Ale pak jsem přeložil stránku a ta věta pokračovala, a tak jsem přeložil a další. A pak už to jelo. Ale pořád to bylo hlavně promě, jen z mojí vlastní potřeby. Mohl jsem si dovolit v maximální možné míře luxus souznění s autorem. To si může dovolit pár lidí. Já si vlastně uvědomuju, že autory, kteří nejsou „mí“, bych asi nepřeložil dobře.
LN Burroughsův Nahý oběd - a vůbec jeho styl - to přece není nic, co by se přeložilo jen tak. Text je plný halucinačních vizí, složitého, metaforického jazyka. Určitě nic pro začátečníky.
Lidé mají představu, že dobrý překladatel musí umět perfektně jazyk, ze kterého překládá. Jistě, musí umět gramatiku, to je jasné, musí mít slušnou slovní zásobu -kdyby ji neměl, hrozně by ho to zdržovalo. Ale mnohem důležitější než dokonalá znalost toho jazyka je to, jak umí česky; jak se umí vyjadřovat ve svém vlastním jazyce, jak ho ovládá. Já jsem třeba angličtinu nikdy nestudoval. Učil jsem se ji na gymplu, pak jsem bral nějaký soukromý hodiny, to bylo tak všechno. Ale důležitější bylo pro mě maximální souznění s tím textem. To se mi v případě Nahého oběda stalo. Bylo to, jako bych tu knížku psal sám. Přeložil jsem ji za tři a půl měsíce, v naprostém transu, byl jsem jakoby postižený posedlostí. Možná jsem zažíval něco podobného, co měl Burroughs, když ji psal. Když jsem se pak s Burroughsem seznámil, zeptal se mě: Jaks to mohl přeložit? Já mu řekl: Heleďte, já vlastně nevím. Asi jsem se naladil a jel.
Ukázal mi bouchačky. U Williama S. Burroughse, Kansas 1991
LN Jak jsi se ale dostal právě k Burroughsovi?
Jméno jsem znal ze Zábranových studií o americké beatnické literatuře. O Nahém obědu jsem věděl, že je to šílená, nepřeložitelná knížka. Už tehdy jsem si říkal, že si ji jednou přečtu. Já jsem tehdy, mluvíme o začátku osmdesátých let, hrozně chlastal, fakt jsem byl těžký alkoholik. A mně se podařilo s tím skoncovat. Bez blázince, bez nějakých léčeben, prostě silou vůle a radikálně. Ale, jak potvrdí každý, kdo to zná, alkohol člověku něco nahrazuje. Akdyž to ze sebe vyrve, musí to něčím nahradit. Pro mě to asi bylo překládání. A protože ta závislost byla tak silná, musel být silná i ta náhrada. V tom mi ta strašná kniha posloužila dokonale.
LN To muselo Burroughsovi imponovat, když jsi mu to líčil...
Samozřejmě. To byl vnímavý a citlivý člověk, který věděl, o čem je řeč. Když na to po těch letech vzpomínám a vezmu si občas Nahý oběd do ruky, žasnu, že jsem to tehdy dokázal. Vybavuju si ten stav děsných absťáků a vybičovaných stresů, kdy mi bylo tak mizerně, že jsem měl chuť hodit si mašli - ale naštěstímě drželo při životě překládání té strašné silné knihy. Možná mi zachránila život.
LN Jak jsi tehdy nakládal s těmi přeloženými texty? Překládal jsi přece dál - Burroughsova Feťáka, Teplouše, Nova Expres, Bukowského, přeložil jsi Poslední odbočku na Brooklyn Huberta Selbyho... Ale nic z toho přece nevyšlo - tehdy ještě ani vyjít nemohlo.
Ano, hlavní bylo to přeložit. Do samizdatu jsem to ani nějak nepouštěl. Vždy jsem to třikrát opsal a půjčoval lidem, které jsme znal, a ti to zase dávali dál a pak se to třeba ke mně vrátilo. Někdy v roce 1988 jsem se dozvěděl, že Obec překladatelů vypisuje anonymní soutěž pro překladatele, tak jsem tam se sebevědomím právě zrozeného abstinenta poslal kus Nahého oběda. Přišel mi dopis, že jsem se umístil. Pak jsem se snad přes Ivana Wernische dozvěděl, že v Odeonu se omně mluví a redaktoři si říkají, co je to za chlapa, co překládá ty děsné beatniky? Tak jsem si řekl, že jim to ulehčím, a zavolal jsem tam a nabídl jim to. A oni řekli, že je to zajímá, nechali si udělat posudky, na Feťáka dokonce od ředitele protialkoholického oddělení z Bohnic - hrozně to doporučil. Feťák pak vyšel těsně po listopadu ’89, pracovalo se na němuž před ním. Do Nahého oběda se jim přece jen ještě nechtělo.
LN Jakou máš zkušenost s redaktory? Zhoršilo se to po listopadu?
Já jsem měl štěstí. V tom Odeonu siměl vzal do parády Jan Zelenka, bezvadný redaktor, který, jak jsem viděl, jel větu po větě. To tě má redaktor jak na lopatě. Jaká byla moje úleva, když řekl, dobrý, Josefe. Ale nemůžu si stěžovat ani na Argo, kde jsem vydával Kerouaka; redaktor Vít Penkala byl velmi pečlivý, takže si za těmi překlady můžu stát i díky nim. Je hrozně důležité, když i zkušený překladatel má někoho, kdo po něm ty věci přejede, a ty mu můžeš věřit.
LN Tysměl vždy sklon se se svými autory seznamovat.
Když jsem překládal Nahý oběd, tak jsem nutně musel narazit na fůru věcí, které jsem neznal. Ne jazykově, ale prakticky: třeba všechny ty drogy, o kterých píše. Tak jsem si říkal, no co, zkusím mu napsat? Sehnal jsem si adresu na nakladatelství Grove Press, kde vydával, a skutečně po pár týdnech jsem od něj dostal dopis. Pak jsme si psali už pravidelně. V květnu 1990 sem přijel poprvé Allen Ginsberg, se kterým jsem se spřátelil a který Burroughse samozřejmě dobře znal. Koncem roku 1990 jsem si pak řekl, hele, Burroughs už je přece jen starší pán, bůhví, jak tady bude ještě dlouho, já ho chci vidět. Měl jsem nějaký peníze naškudlený. Napsal jsem Allenovi, ten mi řekl, můžeš u mě bydlet. Tak jsem strávil pár skvělých dní v New Yorku u Allena a pak jsem si koupil lístek na Greyhound a odjel za Burroughsem do Kansasu, kde bydlel.
LN Jaký byl?
Byl úžasný. Ukázal mi své bouchačky, všechno. Dali jsme si jointa, on pil vodku, mluvili jsme o všem možném. Když se pak prdnul, musel mi to jeho tajemník překládat.
