Druhý díl Pirátů z Karibiku je jasným vítězem filmové hitparády letošního léta. Zářezy za další rekord mu utěšeně přibývají na stěžni, jako kdysi hlavní hvězdě filmu Johnnymu Deppovi přibývaly na paži jizvy za každý klíčový zážitek jeho života. Nejvíc za víkend, nejvíc za pět dní, nejdřív 300 milionů...
Producent Jerry Bruckenheimer, desátý nejvlivnější muž amerického filmového průmyslu, přezdívaný Mr. Blockbuster, už má zcela jistě udělané odhady na finanční vyhlídky třetího dílu. (Trojka se natáčela zároveň s dvojkou a v současnosti je v postprodukci. Premiéru bude mít v létě 2007.) Jenže tabulky tržeb jsou jedna věc a samotný film druhá. A zlaté pravidlo Hollywoodu říká, že kvalita je to poslední, co dělá blockbuster blockbusterem. Hlavní je marketingově atraktivní hvězda, maximálně vytěžená pověst, známá předloha, rychle se střídající akce a atrakce.
Piráti z Karibiku: Truhla mrtvého muže ani zdaleka není skvělý film. Bez debat je to ale skvěle zvládnutý produkt a bravurní ukázka současných produkčních strategií Hollywoodu, respektive San Fernando Valley. A jak by řekli kritici kultury blockbusteru i ukázkou jeho bídy.
Scénář? Nezatěžujte nás detaily
První díl byl sice standard kostýmního pirátského žánru, ale odsýpal, zbytečně se nezdržoval zaplétáním vedlejších příběhů a měl jednu obrovskou výhodu - moment překvapení. Měl Johnnyho Deppa, který se do té doby před popcornovým publikem ukrýval ve filmech, pod nimiž byli občas podepsaní režiséři, jejichž jména průměrný Američan neumí ani vyslovit.
Obsadit Deppa, jenž měl u vedení studií pověst repelentu na tržby, bylo to nejlepší, co u Walta Disneye odsouhlasili za posledních deset let. Jeho hypnotizující extravagantně ulítlý kapitán Jack Sparow zapůsobil jako rozbuška a odstartoval pirátománii. Jenže jak pokračovat a nenudit...
Při pohledu na předlohu, kterou je atrakce v Disneylandu, nejsou Piráti z těch projektů, které by se daly nějak světoborně rozvíjet dál do podoby sofistikovaného scénáře. Scenáristé se jednorozměrnosti zábavní atrakce rozhodli čelit spletí epizod a příběhů. Zahltit a nenechat vydechnout.
Je tu romantický příběh Elizabeth a Willa, kterým mocnost překazí svatbu, příběh Willa a jeho otce, příběh Elizabethina otce, příběh posádky Bludného Holanďana v čele s obávaným vládcem moří Davy Jonesem, pak po pomstě prahnoucí bývalý kapitán, po moci prahnoucí guvernér, po penězích prahnoucí nesourodá dvojice uprchlíků, vsuvka v podobě vědmy a mezi tím vším se potácí příběh kapitána Jacka, kterému jde po krku již zmíněný Davy Jones. On je také majitelem truhly z titulu.
Jako jednotlivé charaktery postavy fungují, ale postavy samy o sobě ještě dobrý film neudělají. Postupně se ztrácejí v pel melu hororové obludnosti prokleté posádky, předvádění speciálních efektů a slapsticku. Běhá se, skáče o tyči, šermuje na pláži, ječí... hotové hry bez hranic. Co se nevešlo do jedničky, nacpalo se do dvojky.
Scenáristé možná propadli iluzi, že jsou strůjci renesance pirátských filmů, a přestali se soustředit na jediný opravdu zajímavý prvek celého projektu.
Johnny Depp je požehnáním i prokletím
U Truhly mrtvého muže vynikne, že hlavní akvizicí projektu byl a je Depp. I pro fanoušky Disneylandu a rodiny s dětmi je tím, co jim jejich oblíbenou zábavu ve filmové verzi zpříjemňuje a dělá ji zajímavější. Z Deppa se ovšem stalo i prokletí filmu. Scény, kdy na plátně není, totiž působí jako vata. Ani Jackovo charisma navíc na všechno nestačí a v záplavě postav vybledává. Jackovo entré z rakve je sice famózní, stejně jako neodolatelné vládnutí lidojedům, ale scény působí jako osamocené výkřiky zábavy.
Piráti po celou dobu bojují se syndromem atrakce - děj si režisér Gore Verbinski definoval jako vršení (většinou) akčních nebo jinak spektakulárních scén. Souvislosti, návaznost a přehlednost, která by měla být u letního hitu automatická, nikomu těžkou hlavu nedělá. Rozvleklou podívanou neblaze korunuje absence slušného konce. Režisér si mohl půdu pro plynulé navázání třetího dílu nazvaného Na konci světa připravit elegantněji. Navíc ti, kteří neviděli Prokletí černé perly, budou definitivně ztraceni. Nezbývá než doufat, že finále celé série bude opravdu stát za to roční čekání...
Producent Jerry Bruckenheimer, desátý nejvlivnější muž amerického filmového průmyslu, přezdívaný Mr. Blockbuster, už má zcela jistě udělané odhady na finanční vyhlídky třetího dílu. (Trojka se natáčela zároveň s dvojkou a v současnosti je v postprodukci. Premiéru bude mít v létě 2007.) Jenže tabulky tržeb jsou jedna věc a samotný film druhá. A zlaté pravidlo Hollywoodu říká, že kvalita je to poslední, co dělá blockbuster blockbusterem. Hlavní je marketingově atraktivní hvězda, maximálně vytěžená pověst, známá předloha, rychle se střídající akce a atrakce.
Piráti z Karibiku: Truhla mrtvého muže ani zdaleka není skvělý film. Bez debat je to ale skvěle zvládnutý produkt a bravurní ukázka současných produkčních strategií Hollywoodu, respektive San Fernando Valley. A jak by řekli kritici kultury blockbusteru i ukázkou jeho bídy.
Scénář? Nezatěžujte nás detaily
První díl byl sice standard kostýmního pirátského žánru, ale odsýpal, zbytečně se nezdržoval zaplétáním vedlejších příběhů a měl jednu obrovskou výhodu - moment překvapení. Měl Johnnyho Deppa, který se do té doby před popcornovým publikem ukrýval ve filmech, pod nimiž byli občas podepsaní režiséři, jejichž jména průměrný Američan neumí ani vyslovit.
Obsadit Deppa, jenž měl u vedení studií pověst repelentu na tržby, bylo to nejlepší, co u Walta Disneye odsouhlasili za posledních deset let. Jeho hypnotizující extravagantně ulítlý kapitán Jack Sparow zapůsobil jako rozbuška a odstartoval pirátománii. Jenže jak pokračovat a nenudit...
Při pohledu na předlohu, kterou je atrakce v Disneylandu, nejsou Piráti z těch projektů, které by se daly nějak světoborně rozvíjet dál do podoby sofistikovaného scénáře. Scenáristé se jednorozměrnosti zábavní atrakce rozhodli čelit spletí epizod a příběhů. Zahltit a nenechat vydechnout.
Je tu romantický příběh Elizabeth a Willa, kterým mocnost překazí svatbu, příběh Willa a jeho otce, příběh Elizabethina otce, příběh posádky Bludného Holanďana v čele s obávaným vládcem moří Davy Jonesem, pak po pomstě prahnoucí bývalý kapitán, po moci prahnoucí guvernér, po penězích prahnoucí nesourodá dvojice uprchlíků, vsuvka v podobě vědmy a mezi tím vším se potácí příběh kapitána Jacka, kterému jde po krku již zmíněný Davy Jones. On je také majitelem truhly z titulu.
Jako jednotlivé charaktery postavy fungují, ale postavy samy o sobě ještě dobrý film neudělají. Postupně se ztrácejí v pel melu hororové obludnosti prokleté posádky, předvádění speciálních efektů a slapsticku. Běhá se, skáče o tyči, šermuje na pláži, ječí... hotové hry bez hranic. Co se nevešlo do jedničky, nacpalo se do dvojky.
Scenáristé možná propadli iluzi, že jsou strůjci renesance pirátských filmů, a přestali se soustředit na jediný opravdu zajímavý prvek celého projektu.
Johnny Depp je požehnáním i prokletím
U Truhly mrtvého muže vynikne, že hlavní akvizicí projektu byl a je Depp. I pro fanoušky Disneylandu a rodiny s dětmi je tím, co jim jejich oblíbenou zábavu ve filmové verzi zpříjemňuje a dělá ji zajímavější. Z Deppa se ovšem stalo i prokletí filmu. Scény, kdy na plátně není, totiž působí jako vata. Ani Jackovo charisma navíc na všechno nestačí a v záplavě postav vybledává. Jackovo entré z rakve je sice famózní, stejně jako neodolatelné vládnutí lidojedům, ale scény působí jako osamocené výkřiky zábavy.
Piráti po celou dobu bojují se syndromem atrakce - děj si režisér Gore Verbinski definoval jako vršení (většinou) akčních nebo jinak spektakulárních scén. Souvislosti, návaznost a přehlednost, která by měla být u letního hitu automatická, nikomu těžkou hlavu nedělá. Rozvleklou podívanou neblaze korunuje absence slušného konce. Režisér si mohl půdu pro plynulé navázání třetího dílu nazvaného Na konci světa připravit elegantněji. Navíc ti, kteří neviděli Prokletí černé perly, budou definitivně ztraceni. Nezbývá než doufat, že finále celé série bude opravdu stát za to roční čekání...
