Baťa versus genderová osvěta
Matěj Chlupáček o sobě dal vědět už v osmnácti letech, kdy se díky filmu Bez doteku (2013) stal nejmladším českým filmovým režisérem v dějinách. Od té doby se vypracoval jako producent, podílel se například na filmech Hany, Polednice a Stínohra či na seriálech Iveta nebo Zrádci. Některé díly Zrádců i režíroval stejně jako množství epizod seriálu Terapie.
Svůj druhý celovečerní film Úsvit natočil Matěj Chlupáček podle scénáře Mira Šifry, který stál u zrodu oceňovaného seriálu Rédl i zmiňovaných Zrádců.
Hrdinkou Úsvitu je nedostudovaná lékařka Helena (Eliška Křenková), která se provdala za mladého manažera baťovského impéria. Společně s ním v roce 1937 na Slovensku pracuje na zrodu průmyslového komplexu a města Svit. (Poetický název tohoto nejmenšího slovenského města nedaleko Popradu v sobě dodnes ukrývá Slovenskou viskózovou továrnu.)
Krátce před očekávaným narozením Helenina dítěte a také před příjezdem majitele celého podniku dojde k přízračnému incidentu, je nalezena mrtvolka novorozeněte neurčitého pohlaví. Vedení firmy je přesvědčeno, že tím chtěl někdo zdiskreditovat jejich projekt, a proto přizvou zástupce československé vojenské kontrarozvědky, aby jim s případem pomohli. Rozvědčíci hodí vinu na komunisty a případ je tím pro ně vyřešen. Helena se ovšem s takovým vysvětlením nespokojí a soukromým pátráním se dobere k překvapivým a nakonec také velmi pokrokovým zjištěním. Tématem historické detektivky je totiž ve skutečnosti dnešní agenda pohlavní identity, přijímání jinakosti a sebeurčení jedince.
Ve filmu především v obrazové rovině nadějně funguje kontrastní vize baťovského světa v podhůří Tater, ilustrace málo citlivého technicistního přístupu, založeného na zbožštěné efektivitě a schematicky zjednodušeném pohledu na svět. Ten zahrnuje i paušální přesvědčení, že „žena je žena a muž je muž“, proti němuž osvícená Helena vytáhne do boje.
Nicméně pokud jde o přesvědčivost dějové konstrukce i postav, je tu jen přání otcem myšlenky. Pokus ostentativně napasovat lidi s dnešním uvažováním a vyjadřováním do vybraných reálií prvorepublikové skutečnosti skřípe a celá záležitost s nešťastnou mrtvolkou, rozvědčíky, komunisty atd. působí jako test, jakou míru absurdity (a posléze angažovanosti) jsou diváci schopni spolknout. Body ale můžou porotci Úsvitu přidat nejen za působivou kameru, ale třeba také za animované pasáže i další formální ornamenty.
Pocity jak žiletky
Tomáš Klein snímkem Citlivý člověk oficiálně jako režisér celovečerních filmů debutuje, ale už v roce 2016 spolupracoval na filmu Jana Němce Vlk z Královských Vinohrad, který na Němcovo přání po jeho smrti i dokončil. Kleinův bakalářský film Retriever, který natočil spolu s Tomášem Mertou, byl uveden na festivalu v Cannes v sekci Cinéfondation. Jako kameraman se Tomáš Klein podílel na oceňovaných snímcích FREM a Bílá na bílé Viery Čákanyové. V tomto kontextu dává smysl, že právě on sebral odvahu a energii převést na plátno jádro románu Jáchyma Topola Citlivý člověk, díla na pomezí prózy a poezie, reality a snu, aktuálního společenského komentáře a nadčasové legendy.
Citlivý člověk. Dystopická rozvaha nad lidskou ubohostí i velikostí.
Příběh putování kočovného herce Moura a jeho dvou synů Tomáš Klein zúžil na jeho českou etapu (vyhnul se tedy návštěvě Donbasu a nemusel ani angažovat Gérarda Depardieua) a celou Topolovu vizi posunul více směrem ke zřetelné dystopii (v románu je působivě zabalena ve všední skutečnosti nedávné české minulosti). Posunutou realitu zdůrazňuje i kreativní pojetí času a prostoru; ačkoliv snímek zůstává svým příběhem a dialogy v Posázaví, natáčelo se z velké části na Krnovsku a navíc v zimním období (což ovšem aktérům nebrání ve vztyčování májky nebo kradení zeleniny ze zahrádek).
Snímkem účinně prostupuje atmosféra všeobjímajícího zmaru a pomíjivosti, jimž se snaží čelit hluboce nedokonalý, ale svobodomyslný potulný kumštýř v podání Davida Prachaře. Zanechává za sebou ponejvíce spoušť, nikdy nevyhrává a svým přístupem k životu deptá sebe i své blízké, ale zároveň se alespoň občas přiblíží tomu, proč má život ještě smysl. I v nehostinné krajině okupované bezohlednými tlupami a úpadkovými kmeny.
Do jedné z pasáží filmu tvůrci účinně zakomponovali píseň Filipa Topola Žiletky, o řezavé pocity v něm není nouze. Ale nechybí ani osvobozující nadhled. Zejména čtenářům románové předlohy snímek nabízí intenzivní a dynamický dialog nad jejími vrstvami a akcenty. Není to ovšem snadné divácké sousto, a i proto lze jistě v závěrečných titulcích číst poděkování „té polovině FAMU, která si přála, aby film vznikl“.
