Kateřina Tučková napsala dětskou knihu. Verši o přírodě vzdává hold Erbenovi

Zatímco Tučková realizovala v Meandru další svazek populární edice Repolelo, kde vycházejí chytlavé bilderbuchy pro adepty čtení kolem tří čtyř let (Co skrývá les), Pilátová napsala pokračování své novely s čarodějnou bábou Bedlou v hlavní roli, tentokrát s podtitulem Dívka na hřebeni.

Chatička a vztek

Na okraji lesíčka / stojí malá chatička. / Kdo je v ní? Kdo je v ní? / Dědeček a babička. – Takhle, překvapivě ve vázaném verši, začíná Kateřina Tučková své vyprávění. Vděčnou kulisou je tady louka a především les, aktéry pak dvě dvojice: dětí a prarodičů. A motiv, který to všecko v těch volných prázdninových dnech uvádí do pohybu: samozřejmě cesta. Vývojová cesta za poznáním. A nejenom obecně zkušenostního potenciálu starší generace, ale konkrétně všeho, co se v tom lučním a lesním prostoru dá najít.

V různých patrech: od monstrózně vzrostlých hub přes rozmanitou flóru a faunu (včetně pohádkově probarvené lišky a jelena) až po komorní vodní zdroj obkroužený chórem žab. Ty verše málem programově vzdávají poctu Karlu Jaromíru Erbenovi, potažmo národněobrozeneckému rýmování 19. století; mají výrazný rytmus, takže se dají skvěle číst nahlas – a mají taky jistý potenciál zaklínání, daný opakováním vybraných otázek. Navíc mají útěšné finále, po práci následuje pobídka k odpočinku: Po nebi se soumrak šíří, / cesta k svému cíli míří. / A co teď? A co teď? / Spát! Copak jste netopýři?

Houby a les hrají důležitou roli také v knížce Markéty Pilátové. Ta houba je v jejím příběhu rovnou antropomorfizovaná, je jí zmíněná bába Bedla – a les, respektive jeskyně na horském hřebeni pak slouží jako útulna pro jednu malou holku. Je sama, otce jí zabili ve válce a matka se usoužila smutkem; bába Bedla je naopak odjakživa „se vším a se všemi“. Je proměnlivá a může kdykoli z reálného světa šupem do mycelia, podzemního labyrintu, kde neexistuje čas, kde se potkávají živí s mrtvými a kde proudí svobodně všecky příběhy, které kdy byly vyprávěny, včetně těch nejstarších čili mýtů.

Holka má v sobě samozřejmě ukrutný vztek, chce zjednat spravedlnost pro ty, kdo z ní udělali sirotka. Ale bába Bedla ji docela nenásilně a úspěšně, s veškerou autoritou praktikantky bílé magie, poučí o umění odpouštět. Tohle všechno se v knize děje za podpory nejrůznějších motivických prolínání, zrcadlení a spontánního propadání jednoho příběhu do druhého, druhého do třetího a ještě dál.

Je to vlastně kniha s přesahy k počítačové hře, animovanému filmu – a nakonec i lekcím filozofie a etiky pro začátečníky.

Obraz jako ulitý

Jak Tučková, tak Pilátová mají ve svých nejnovějších počinech štěstí na výtvarníky, přesněji výtvarnice: Lauru Hédervári a Martinu Trchovou. Ta první vyvedla les a přidružené končiny v zemitých barvách vrcholného podzimu: zlaté, zlatohnědé a hnědé. Stylizaci pak zvolila na pomezí jisté syrovosti a naivity – s erbenovským typem verše, který použila Tučková, to ladí skvěle. A Trchová?

Ta své ilustrace sprejovala v barvě: v obrysech, náznacích, překryvech. Zdůrazňuje jednou figuru a tvář, jindy myceliální ornament. Všecko pak v atmosféře lyrického snu, spontánní proměny skutečného v neskutečné. I tady padne obraz slovu jako ulitý. Prostě nakladatelství Meander těmi tituly jednoznačně vyrostlo.