Když jazz, tak zdarma

Prezidentem festivalu a autorem myšlenky je Rudy Linka. Jeden z nejlepších jazzových kytaristů dneška se narodil v Praze, poté emigroval do Švédska a dnes žije i se svou rodinu v New Yorku, ideálním místě pro lákání muzikantů do Evropy. Na Čechy rozhodně nezanevřel. Jezdí sem několikrát ročně, zejména na svou chalupu u Prachatic. Tam také celá idea festivalu vznikla. Město mu nabídlo podporu a postupně se projekt rozvíjel. Ke čtyřem loňským zastávkám -Praze, Plzni, Prachaticím a Budějovicím - se letos přidali ještě Domažlice a doufejme, že ani to není finální počet pro příští rok.

Scofield má Česko rád
Program každého dne, začínající vždy ve čtyři hodiny, obsahuje nejen česká jména, ačkoli pondělní odpoledne na Staroměstském náměstí zahájila kapela trumpetisty Michala Gery, léty prověřená formace naší scény. Jejich autorská tvorba umí být dravá, ale také lyrická a nikdy nezapomíná na melodie, což platí rovněž o italském, písničkovějším Marco Castelli Quartetu. Byla by škoda již předem toto těleso pro jeho původ odsuzovat, neboť Itálie je jazzová velmoc svým významem srovnatelná s Čechami.

Moderní a úderný sound má československý bigband Matúše Jakabčice. Kompozice za oceánem vystudovaného kytaristy jsou nápadité a tvoří dobrý fundament pro hvězdné sólisty, jimiž se tato formace hemží.

Scofieldův koncert byl jediný v Evropě
Hlavní hvězdou byl John Scofield. Kytarista ze Spojených států, jehož oslnivá kariéra začala v první polovině 80. let, je ceněný pro svůj osobitý styl, zvuk a kvalitní skladby oscilující mezi jazzem, rockem, funkem a hip-hopem.  Ve svém oboru patří k těm nejznámějším a za přínos jazzu také převzal ocenění (nová festivalová tradice) z rukou primátora Pavla Béma. Scofield u nás nebyl poprvé a nepochybně ani naposled. Čechy má údajně rád. Nejde pouze o frázi - vyvedený pražský koncert byl v létě jeho jediným v Evropě.



Druhý den od sebe byly kapely více stylově odlišné. Mladou generaci ze sousedních zemí loni reprezentovali Subtone, letos má to štěstí německý Max Frankl Quartet. Tvorba nadaného kytaristy nepostrádá zajímavé a moderně znějící prokomponované části, ale zároveň dává dostatek prostoru ostatním spoluhráčům.

Něco podobného jsme ještě neviděli
Zatímco Frankl měl vesměs pozitivní odezvu, po vystoupení Andy Manndorff Tria z Vídně panovaly v publiku odlišné názory. Avantgardní hudba bez přehledných struktur a alespoň náznaku melodie působila příliš zamyšleně a šlo o nejslabší hodinu prvních dvou dnů. Velký kontrast tím pádem vyvolalo následující manželské duo (a mezi vystupujícími není jediné) Wildbirds & Peacedrums, které je v rodném Švédsku údajně velmi populární. Syrová kombinace bicích a zpěvu měla blíže k blues; jazz byl přítomen spíše ve smyslu volnosti a improvizace. Divoké rytmy na otevřené scéně zafungovaly a po koncertě se potvrdila Linkova slova, totiž že něco podobného jsme ještě asi neviděli.

Bláznivé Wootenovo funky
Úterní večer uzavřela takřka rodinná kapela basisty Victora Wootena. Spolu se svými dvěma bratry a dalšími třemi kolegy už roky objíždí svět s bláznivou a virtuózní funkovou show, v níž samozřejmě nechybí zpěv, divoká sóla, ale ani trochu kýčovitý mišmaš všech stylů od Bacha po Beatles.



Je však jasné, že tento projekt stojí hlavně na jménu kapelníka a jeho několika basových exhibicích. Vše ostatní je celkem průměrný funk, ač kvalitně zahraný. Na veřejnou akci se taková kapela hodí a pro hodnocení je potřeba uplatňovat jiná hlediska než pro intimnější koncert v klubu.

Stěžejním nástrojem a hlavním motivem letošního ročníku je kytara, a tomu také odpovídá volba účinkujících i pro další dny. Domažlice hostily brazilského kytaristu a zpěváka Vitto Meirellese, v Plzni se představí zajímavá kombinace Yellowjackets s Mikem Sternem, Prachatice uslyší americké duo Tuck & Patti a v Budějovicích uzavře festival sobotním vystoupením Ralph Towner s kapelou Oregon.