Bůh ví, jestli v tom, jaké se na tomhle koncertě děly zázraky, není nějaké voodoo, nezapomeňme, že tatínek Cécile McLorin Salvantové pochází z Haiti. Ale zpěvačka publikum brněnského Besedního domu, mimochodem místa s jednou z nejlepších akustik v republice, doslova uhranula. Ale nejen svým brilantním zpěvem skákajícím z polohy do polohy, jako by se nic nedělo, ale také neuvěřitelnou vstřícností a šarmem, jaký na jazzové scéně vídáme zřídka. To jsou nejspíš zase geny po mamince, Francouzce.
Naproti tomu pianista Sullivan Fortner, v ležérním obleku a kloboučku, připomínal to, čemu se původně říkalo hipster, vysloveně „cool“ floutek, působící, že si k pianu odskočil z baru od rozpitého koktejlu. Koukal do hlediště, usmíval se, se svou zaměstnavatelkou se pošťuchoval jako středoškolák, a k tomu mu jen tak jakoby mimochodem zpod prstů létaly prostřednictvím kláves k uším posluchačů úplné zázraky.
Starou techniku jazzového stride piana klidně střídal s romantizujícími běhy inspirovanými klasickou hudbou, rozbřinkaný kabaretní nebo šansonový styl s moderními meditacemi mehldauovského typu, a nebál se ani vyslovených vylomenin, jimiž překračoval běžnou praxi v oboru.
Jako když Salvantovou v písni Mista z repertoáru Dianne Reevesové doprovázel údery a brnkáním přímo rukama na struny, jako by se koncertní grand piano pro těch pár minut změnilo v tyroláckou citeru nebo apalačskou autoharfu. Anebo když - s ležérností sobě vlastní - v těsně předfinálové písni Together, Wherever We Go uchopil do pravé ruky mikrofon a za doprovodu pouze levačkou si vystřihl se Salvantovou svižný duet.
Je to vlastně vůbec trochu nespravedlnost, že koncert byl uváděn jako sólové vystoupení Cécile McLorin Salvantové, ne coby duo se Sullivanem Fortnerem. Což ostatně platí i o jejich společném albu The Window z roku 2018, za které dostala zpěvačka zatím poslední ze svých tří cen Grammy v řadě(!). Jejich bezvýhradné napojení je nepřeslechnutelné a nepřehlédnutelné.
A taky mimořádně zábavné - už po druhé písničce The Island se dvojice začala dohadovat, co vlastně bude dál hrát, protože setlist zásadně nepoužívá a nechává se inspirovat momentální náladou. Pak třeba dochází k tomu, že Fortner spustí klavírní motiv, který chvilku zpěvačka nemůže poznat, až když jí napoví, brilantně udičku chytí a výsledkem je třeba If a Girl Isn’t Pretty z muzikálu Funny Girl. Ale nic z toho ani v relativně škrobeném prostředí Besedního domu nepůsobí neprofesionálně, naopak druhým jménem Salvantové je totiž přirozenost a roztomilost.
Samotný zpěvaččin hlas nejvíce ze všeho připomíná Billie Holidayovou, ovšem bez onoho tragického podtónu, který si s ní, možná hlavně podvědomě, při znalosti jejího životního příběhu spojujeme. Salvantová je ale především hravá. I do svého repertoáru si z velké části vybírá písničky muzikálového původu, často až kabaretního střihu, jako třeba The World is Mean z Weillový a Brechtovy Žebrácké opery. A když jako poslední přídavek po ovacích vestoje zařadí If You Feel Like Singing, Sing z repertoáru Judy Garlandové, jako by mluvila o sobě: Když máš chuť zpívat, zpívej.
