Domluví se arabsky a příbuzné se jménem Issa (neboli Ježíš) má po celém světě. Kdysi ji vyhodili z konzervatoře (říkali jí tu „malá Issová“, na rozdíl od její tehdy už známé „velké“ sestřenice Kláry Issové). Její chvíle přišla, když některá z kolegyň, třeba Tatiana Vilhelmová nebo Lenka Krobotová, otěhotněla. Dnes je Martha Issová (27), dcera herečky Lenky Termerové a syrského režiséra Morise Issy, jednou z nejvýraznějších tváří své generace.
Hraje v šesti divadlech, točí filmy, Smyczkův seriál Dobrá čtvrť z ní udělal televizní hvězdu. Drobná tmavovlasá dívka, které v žilách koluje arabská, židovská a slovanská krev, se v parném létě nemůže nabažit vůně hnijícího ovoce, protože jí připomíná Damašek. Mimochodem – jméno Martha s -h- jí dal otec podle McCartneyho hitu Martha, my dear. A nikomu zřejmě nevadí, že tu píseň napsal Paul pro svého psa.
* Říká se, že máte paměť jako slon. Jak stará je vaše nejstarší vzpomínka?
To říká bratr, že mám sloní paměť. Moje úplně nejstarší vzpomínka je pohled zevnitř z kočárku. Já vyrůstala na Hanspaulce. A pamatuju si, jak tam někde na té Hanspaulce ležím v kočárku, kočárek je oranžovej a takhle po stranách má průsvitný igelitový kytičky. Vybavuju si pohled ven tím igelitovým průzorem. Strašně brečím a nade mnou se sklání babička s dědou, mámini rodiče, snaží se mě utěšit. A já bych jim tak ráda řekla, že nebrečím proto, že by se mi něco dělo, jenom si zkrátka tak brečím. Jenže jsem ještě neuměla mluvit, je to prostě miminí vzpomínka. Ale nemůžu úplně vyloučit, že jsem si ji zasunula do hlavy v rámci nějakého pozdějšího snu.
* Vy asi nebudete zrovna studijní typ – než vás z konzervatoře vyhodili, dali vám tam trojku z herectví. Vám hraní nešlo?
To snad ani ne. Ale já jsem odmala nebyla ten typ, který by seděl tiše v koutě. Navíc se to tenkrát ještě sešlo s mou pubertou – já zkrátka měla pocit, že se musím vyjádřit ke každé situaci, která mi nepřijde úplně správná. Taky jsem dělala strašný blbiny. Tu trojku z herectví jsem ale dostala za etudy. Na ně všichni nadávali, ale mě bavily, já se naopak těšila. Myslela jsem, že dělat etudy znamená, že můžem dělat voloviny. S mým spolužákem Zdeňkem Rohlíčkem jsme dostali za úkol etudu na téma vyznání lásky. Nó... a mě nenapadlo nic lepšího než zahrát dva starce nad hrobem, ona slepá, on hluchej, stařenka s parkinsonem nese stařečkovi polívku... Ale vlastně celé to bylo o tom, že se milujou i po tolika letech. Dost jsme se vyblbli – a pak jsem vyfasovala trojku. Pan profesor nám řek’, že to byla šarže a drzost.
* Kdopak byl ten pan profesor?
Laurin. Pan režisér.
* Když vás vyhodili, studovala jste dva roky na konzervatoři Jaroslava Ježka jazzový zpěv. Vy jste chtěla být raději jazzovou zpěvačkou?
Nechtěla. Já si jen chtěla dodělat maturitu. (směje se) Ale mě jazz vždycky zajímal a zpívám ráda, takže jsem spojila příjemné s užitečným. A dneska mě vlastně mrzí, že jsem toho nechala. Začala jsem hrát v divadle, pak přišlo nějaké natáčení, takže tu školu jsem tak nějak... zase vypustila. Ale já jsem vždycky hodně četla, když mě něco zajímá, informace si najdu, zase až takovej lempl nejsem. Mně jenom nevyhovoval ten školský systém.
* V kolika divadlech momentálně hrajete?
Počkejte, to musím spočítat... (počítá šeptem na prstech) Fidlovačka, potom v Divadle Kalich hraju v Nahniličko, v Řeznické mám představení Pomoc, pak v divadelní kavárně Černá labuť, v Dejvickým, tam mám stále angažmá, a Bez zábradlí – v šesti.
* Ještě se vám nikdy nepodařilo splést se a přijet na představení do jiného divadla?
No pravda je, že z toho mívám noční můry, že se dostavím do jiného divadla. Strašně se toho bojím, ale zatím se mi to nestalo. A k tomu ještě občas točím – Dobrá čtvrť už byla naštěstí dotočena loni v červnu, ale na podzim jsem dělala celovečerní film Děti noci s Michaelou Pavlátovou, který bude v soutěži v Karlových Varech a do kin přijde koncem září. A teď jsem ještě dokončila jeden film s Marií Poledňákovou. Jó a taky jsem zaskakovala za těhotnou Lenku Krobotovou. Já už byla v takový hysterii, že jsem ani neměla trému. Ale vlastně když mám hodně práce, cítím se šťastná.
* Když jste zmínila tu důchodcovskou etudu na konzervatoři – s Karolínou Kaiserovou jste kdysi skvěle hrály dvě staré babky. Jaký to byl pro vás zážitek?
Ta hra se jmenovala Milada a napsal ji podle vlastních zkušeností z podnájmů člen Ypsilonky Martin Janouš. Bylo to o dvou babkách a jednom dědkovi, kteří žijí v pavlačovém domě a mají společný záchod. A ty babky se vždycky první čtvrtek v měsíci sejdou. A jenom ten první čtvrtek v měsíci můžou mluvit sprostě. Hrozně si to užívaly. A my taky.
* Bavilo vás být „ jako“ stará?
Jo. Já mám starý lidi ráda. Když vidím, jak někde v parku sedí nějaký babky, hned si k nim přisednu, pro to jsem měla slabost odmala. Možná proto, že jsem měla tak skvělý prarodiče v Sýrii i tady v Čechách. Svoje stáří si zatím moc nepředstavuju – ale já prý vypadala stará, už když jsem se narodila. Rodiče mi říkali „starej Mexičan“. Já byla nedonošená. A jako nemluvně jsem prý měla obrovitánskej nos, barvu do rudofialova jak notorickej alkoholik, úplně zvrásněný obličej a k tomu mohutnou černou kštici. Babička mi vyprávěla, že když táta dorazil domů z porodnice, tak se ho všichni nedočkavě ptali: „Tak co, jaká je?“ A táta: „No... hezká...“ Já viděla jen fotky a stačilo mi to.
* Jsou situace, kdy v sobě cítíte své arabské geny?
Ano. Například když jedu do Sýrie. Já se vždycky těším na ten první moment, kdy vystoupím z letadla a ucítím ten vzduch, hodně horký, a takovou zvláštní, nepopsatelnou vůni Sýrie. Já hodně vnímám svět přes vůně. Někdy se mi v létě, když je velký vedro, stává, že jdu kolem popelnic, kde je vyhozené nějaké ovoce nebo zelenina, a najednou ucítím smrádek toho ovoce hnijícího na slunci – a okamžitě si vzpomenu na Damašek. Pro mě je to nádhernej smrad.
* Takže inhalujete u kontejnerů?
Úplně, to se mi líbí. Taky chutě mi připomínají Sýrii, když si někde v Praze dám arabské jídlo nebo čaj. To jsou chvíle, kdy se ve mně zvedne taková zvláštní arabská vlna.
* Nezažíváte sama v sobě nějaké civilizační střety? Nepere se někdy ve vás slovanská krev po mamince a arabská po tatínkovi?
Naopak. Já to vnímám jako obohacující a jsem za to vděčná, že můžu poznávat dva tak odlišné světy.
* Zůstaňme chvíli u té Sýrie. Jak často tam jezdíte za svými příbuznými?
Snažím se co nejčastěji, mám ráda svou rodinu v Sýrii. Bývám tam každý rok o prázdninách. Jako děti jsme tam ale jezdili málo, protože tátovi bylo vždy líto, že se zase musí vrátit, takže radši jezdil co nejmíň.
* Jak se tatínek vlastně octl v Praze?
Přijel studovat režii na FAMU, nebylo mu ještě osmnáct. FAMU byla tehdy škola dobrého jména, to byl jeden z důvodů. A další byl ten, že Československo nebylo zase tak daleko od Sýrie, takže babička se tátu nebála pustit. Taky tehdy v Praze už studovalo několik jeho bratranců.
* Víte, jakou měli tehdy otcovi rodiče představu o Československu?
Oni byli velmi vzdělaná rodina žijící po celém světě, já mám příbuzné skoro všude. Takže určitě dobře věděli, co je Evropa i co je Československo.
* V čem byste řekla, že je největší rozdíl mezi životem Syřanů a Čechů?
Rozdíl, který já vnímám nejvíc, je v životním tempu. V Sýrii se žije mnohem pomaleji, což může být příjemné i nepříjemné. Lidi si určitě vzájemně věnují víc času. Když už se s vámi někdo sejde, tak to znamená, že se opravdu sejde, že spolu strávíte několik hodin, někdy i několik dní, protože o vás chce vědět všechno. Nikde nezažijete takovou otevřenost a laskavost jako tam, to mi přijde hezký. Taky je tam zvykem, že i širší rodina funguje hodně dohromady – bratranci, sestřenice, tety, strejdové. Na druhé straně je nepříjemné, že pokud potřebujete něco opravdu rychle zařídit, nemáte šanci. Vůbec. Pošlou vás za deseti různými lidmi, nikdo nic neví a na všechno je dost času. To bývá pro Evropana docela šok.
* Je pravda, že v Sýrii se na silnicích nedodržují skoro žádná dopravní pravidla?
To pravda je – a přesto jsem tam viděla minimum nehod. Oni v tom mají zřejmě nějaký systém, asi se víc koukají okolo sebe nebo co. Táta tvrdí, že to jejich řidičské umění tkví především v tom, že každý zná přesně rozměry svého auta jak na šířku, tak na délku, a tak umí dobře odhadnout, do jaké mezery se ještě vklíní. Oni ani moc nezastavují, mezi sebou se tak proplétají. Jeden ukáže rukou: Hele, já jedu. A druhý mu naznačí: Jasně, jeď. Kupodivu to funguje. Vlastně bych řekla, že se tam jezdí mnohem ohleduplněji než u nás.
* Ještě pořád se dodržuje muslimská tradice ctít hosta, nebo už i Syřany dostihla snaha na turistech především vydělávat?
Sýrie naštěstí není moc turistická země. Naše rodina jsou arabští křesťané, ale zvyk uctívat hosta v domě funguje úplně stejně jako v muslimských rodinách. Já bych řekla, že v Sýrii ctí hosta absolutně. Oni kdyby měli poslední kus chleba, tak vám nejmíň půlku dají. I úplně cizímu člověku.
* Když si Čech představí arabskou ženu, napadne ho nejspíš harém a zahalená tvář. Jak ve skutečnosti žijí syrské ženy?
Mně se arabské ženy moc líbí. Jsou opravdu úžasné, jsou opravdové ženy. Jednak o sebe velmi pečují a jsou takové chutné, i když je pravda, že bývají macaté. Arabky na štíhlost dost kašlou, i když už i to se bohužel mění, i tam začínají pronikat mezi mladé holky ty anorektické trendy. Ale ony jsou především radostné, umějí užívat života, radovat se z maličkostí, jsou blíž přirozeným přírodním zákonům. A zároveň je neuvěřitelné, kolik toho stihnou. Třeba moje teta, tátova sestra, kterou mám opravdu ráda, vystudovala architekturu, vychovala tři děti, starala se o ně i manžela, o domácnost, vedle toho pracovala ve své profesi a ještě stihla pečovat o rodiče. Arabové nemají dětské domovy ani domovy důchodců, protože je pro ně samozřejmost se o své příbuzné postarat. Ale arabské ženy to dělají ještě ke všemu tak nějak mimochodem, máte pocit, že se nic moc neděje. Taky nikdy nemluví o tom, co všechno stihnou. A když si někdy večer uvědomíte, co všechno ta žena za jeden den udělala, říkáte si: To já bych vůbec nezvládla. A i kdybych to nakrásně zvládla, všem bych pak večer vykládala, jaká jsem dobrá.
* Jak moc se tam používají tzv. ženské zbraně?
Arabské ženy pracují se svým ženstvím moc hezky a chytře, s muži něžně a rafinovaně manipulují. V podstatě ty ženské to tam vedou. To je velký omyl, že tam vládnou chlapi.
* Je rozdíl mezi syrskými a českými mravy?
To ano. A velký. Tam je například nemyslitelné, aby kluk s holkou spolu byli někde přes noc před svatbou. A jestli se to děje, je tabu o tom mluvit. Jedna z mých tet, manželka tátova bratra, se mnou jednou na tohle téma zavedla řeč. Oni vědí, že já tady s někým žiju na psí knížku a že v Evropě to prostě takhle funguje. Nikdo se proto na mě nezlobí, respektují to. Ale když jsme jednou s tetou pily kafe, říkala: „ Hele, a nepřijde ti to škoda? Vždyť se o moc ochuzujete.“ Jí prostě přijde, že když spolu kluk s holkou žijí před svatbou, připravují se vlastně o nějaké krásné tajemství. Někdy si říkám, jestli na tom fakt něco není. Ale tady už je společnost nastavená úplně jinak. Taky třeba rozvod mezi arabskými křesťany je něco, co se děje opravdu málokdy a je to docela složitá záležitost. Takže každý udělá všechno pro to, aby se rozvodu vyhnul. Což vlastně v praxi znamená, že se ti lidé spolu snaží žít nejlíp, jak dovedou, protože vědí, že to je na celý život.
* Je myslitelné přiznat v Sýrii mimomanželský milostný poměr?
Určitě to tam taky existuje, o tom jsem přesvědčená, ale nemluví se o tom. Když už to někdo provádí, moc si hlídá, aby to neprosáklo.
* Takže v arabském světě by asi nebylo možné, aby premiér měl veřejnou milenku, dokonce dítě s ní, aniž by se rozvedl s původní ženou?
To určitě ne. Je možné, že to i tam politici praktikují, ale že by se o tom mluvilo nebo že by se k tomu veřejně přihlásili, to neexistuje.
* A není to vlastně větší pokrytectví, než když to člověk otevřeně přizná?
Na to je těžké odpovědět. Když už to existuje, asi by se k tomu měl člověk nějak postavit. Ale na druhou stranu si myslím, že to, že to není obecně akceptovatelné, může držet morálku v nějakých mezích.
* Nemůžu se na to nezeptat: Věděli vaši syrští příbuzní, že jste měla poměr s ženatým Martinem Zbrožkem?
Jo, věděli to. Ale nevyčítali mi to. Jen říkali: „Martho, Martho, z toho nemůže být nic dobrýho.“ Ne že by mi chtěli dát najevo, jaká jsem hrozná, spíš o mě měli starost, protože si mysleli, že bych se ve svém věku měla spíš radovat než si přidělávat takové starosti.
* Mluvíte arabsky?
Trochu. Domluvím se.
* Řekněte mi něco v arabštině...
No a co? (chvilku přemýšlí, pak vypálí s dobrou výslovností několik vět, z nichž se mi s její pomocí podaří zaznamenat konec) Ana b-ddi etálam arabi, la enó ana ahky mu ktýr.
* A to znamená co?
Tak já jsem vás pozdravila, řekla jsem, že se jmenuji Martha a že bych se chtěla naučit arabsky, protože to ještě moc neumím. Já se zatím učila s tátou, ale to moc nefunguje, když je to táta, mám tendenci to často rušit. Teď si najdu regulérního učitele a budu za ty hodiny platit. To mě donutí.
* Je pravda, že nejpoužívanější arabské slovo je bukra?
To je pravda. Bukra znamená zítra... Což souvisí s tím životním tempem, o kterém jsme mluvily. S mým bratrem Filipem dokonce tvrdíme, že my Issové jsme rodina bukráků. Jakože všechno rádi odkládáme.
* Issa vlastně znamená Ježíš. Je to běžné syrské jméno?
Ne moc běžné, ale úplně neobvyklé taky ne. Nosí ho i muslimové.
* Na to, že Issové jsou rodina bukráků, jak říkáte, jste se v Česku docela prosadili: vaše sestřenice je herečka Klára Issová, váš bratranec Salim Issa je fotograf. Jste příbuzná i se Sámerem Issou?
S ním vůbec, to je jen shoda jmen. Já ale netuším, kde se v té rodině nějaké umělecké geny vzaly. Táta vůbec nebyl z umělecké rodiny. Prostě šel jako malej kluk do kina a to ho natolik uchvátilo, že se v šesti letech rozhodl, že bude filmovým režisérem – a vydrželo mu to. Ani v mámině rodině neměl s divadlem nikdo nic společného.
* Slovo muslim bývá dnes spojováno s terorismem. Vy toho o muslimech víte hodně – máte větší pochopení pro terorismus?
Já terorismus rozhodně odsuzuju, to určitě není dobrý způsob, jak něco řešit. A nejhorší je, že to většinou odnesou nevinní lidé. Jakékoliv násilí je pro mě neakceptovatelné, jsem přesvědčena, že násilí plodí jen další násilí. Nicméně... kdybych se narodila v Iráku a někdo mi zabil dítě nebo rodiče, kdyby se mi zkrátka stalo něco tak hrozného, nedokážu vám říct, jestli bych náhodou s terorismem nesouhlasila. Jestli bych nepojala nenávist k tomu, kdo mi to neštěstí způsobil. Myslím si, že velkou roli v tom hraje taky nevzdělanost. Ti lidé moc nevědí o tom, co se děje ve světě, nemají možnost jako my si každý den přečíst noviny, takže jejich obzory jsou omezenější, což znamená, že jsou taky manipulovatelnější. A když žijete v neustálém strachu, zdeformuje vás tak, že potom akceptujete něco, co je pro lidi, jako jsme my, kteří se tu máme opravdu bohovsky, naprosto nepřijatelné.
* Takže byste za určitých okolností dovedla pochopit mentalitu sebevražedných atentátníků?
Člověk by o tom měl víc vědět. Ti sebevrazi jsou především strašně chudí. Mně na tom nejhorší přijdou ti bohatí a vzdělaní, kteří jimi manipulují. Tihle obyčejní lidé jsou ve skutečnosti oběti těch strašných her, které jdou mimo nás a které se netýkají jen arabských zemí. Víte, tak osmdesát procent těch lidí, kteří se dobrovolně rozhodnou jít na smrt, ví, že po jejich smrti bude jejich rodina velmi dobře finančně zabezpečena, protože šéfové těch organizací jim slibují spoustu peněz. My si ani neumíme představit, v jaké bídě ti chudáci vyrůstali a žijí. Vlastně se obětují pro přijatelnější život své rodiny.
* Jak se Syřané dívají na Ameriku? Myslí si také, že je to Satanova říše?
To ne, spousta mých syrských příbuzných žije v Americe. Ale teď se bohužel dělá všechno pro to, aby se ty odlišné světy úplně rozdělily, vyrůstají nové zdi a situace není dobrá. Protože nepochopení bude časem čím dál větší a nedovedu si ani představit, kam to dojde. Přece bychom naopak měli dělat všechno pro to, aby se ty rozdílné světy spojily, aby si porozuměly. Mně hodně vadí, že vysoká politika s tím rozdělením pracuje, skoro jako by jim to takhle vyhovovalo. Obchod se zbraněmi a peníze jsou zřejmě natolik silné argumenty... Člověk si pak říká: Co já vlastně vím, kde je ta skutečná pravda? A nedělám si iluze, že známe víc než zlomek skutečnosti.
* Ještě pořád nemáte doma televizi?
No... dlouho jsem ji neměla a vlastně ji nemám pořád. Jen si ji teď ke mně nakvartýroval můj milej. Slíbil, že ji má jenom kvůli hokeji a fotbalu. A opravdu nikdy jindy nehraje.
* Tak to vám musí být úplně nepochopitelné, že se z vás stala seriálová hvězda. Cítíte už z něčeho, že jste slavná?
Já osobně žádné nepříjemné zážitky s popularitou nemám. Jednou jsem ale byla u takové zvláštní scénky v Dejvickém divadle: Vedle mě stál jistý známý člověk a přišly takové dvě paní, asi odněkud z venkova. A začaly si normálně na něj ukazovat prstem: „Hele, to je von... co žije s tou...“ A já si říkala: Panebože, možná že lidi mají pocit, že ve skutečnosti neexistujeme. Že když si o nás čtou v magazínech nebo nás vidí v televizi, jsme vlastně jen takové virtuální bytosti.
