Gatlifův životní příběh je stejně divoký, barevný a plný magických událostí jako snímky, které točí. Když s rodiči jako kluk emigroval z Alžírska do Francie, prožil dost těžké chvíle a skončil v pasťáku. Tahle zkušenost měla i své lepší stránky: naučil se tam alespoň trochu číst a psát. Právě ve škole v něm později podnítil učitel lásku k filmu, na staré promítačce jim pouštěl Renoirovy, Chaplinovy nebo Fordovy snímky. Gatlif si později své „filmové vzdělání“ doplnil v pařížských kinech, kam se chodil mimo jiné ohřát a vyspat.
Film vzniká teprve ve střižně
Díky doporučení slavného francouzského herce Michela Simona ho přijali do hereckých kurzů, později získal divadelní angažmá a také začal točit krátké filmy. Dnes respektovaný filmař učí například na slavné francouzské filmové škole La Fémis nebo v Berlíně, svým studentům mimo jiné vštěpuje, že film vzniká teprve ve střižně: „Střih je magie, míchání karet, kouzelnický trik.“
Sám postupuje při natáčení velmi neortodoxním způsobem: „Když točím, jako by mě posedl démon, dostanu se do transu a tenhle stav mě opustí, až když je film definitivně hotový.“ Kvůli snímku Transylvania strávil rok v Rumunsku, hledal tu hlavně autentické hudební nástroje a interprety hudby k filmu. Chtěl natočit příběh dívky, která se vypraví do Transylvánie, aby tu hledala ztraceného muzikanta, najde ale hlavně samu sebe.
Gatlif pak točil několik týdnů na divokém rumunském venkově, na teploměru bylo většinou kolem patnácti stupňů pod nulou, na povel měl tisícovku místních cikánských komparsistů, kteří netušili, co po nich režisér žádá. Ostatně i herečka Asia Argentová, kterou Gatlif obsadil do hlavní role, spíše jen tušila, co přesně chce režisér natočit. „Je to film o lásce, o bolesti a o znovuzrození,“ říká dnes Gatlif. Zní to prostě, ale na place to tak rozhodně nevypadá.
„Nikdy se nedívám během natáčení na záběry, které jsem natočil, mohu tak žít v iluzi, že si do střižny odnesu dobrý materiál, kdybych se podíval na metr filmu, chtěl bych to ihned přetočit,“ říká režisér, který chce každý snímek dělat stejně idealisticky, jako by byl „ambiciózním Borisem odněkud z Východu“, tedy mladým studentem filmové školy. „Kdybych si neuchoval takový přístup, začal bych točit filmy, které by ztratily osobitost, filmy, které by mohl udělat kdokoli,“ tvrdí Gatlif a popisuje svou originální metodu ve střižně. „Odnesu materiál střihačce a dám jí volnou ruku, ona film během čtrnácti dnů sestřihá podle své představy. Když to pak vidím, chci obvykle spáchat sebevraždu. Pak ale jdeme a záběr po záběru film přestříháme,“ popisuje režisér magický zrod snímku.
Jeho Transylvania je stejně jako předchozí filmy plná hudby: „Prostřednictvím hudby vyprávím příběh, inspirovala nás místní rumunská muzika, některé scény fungují jako magické rituály, jiné jsou karnevalově divoké.“ Kromě autentické hudby ve filmu zazní i komponovaný doprovod, který složil Gatlif spolu se skladatelkou Delphine Mantouletovou, nahráli ho ovšem rumunští cikáni na své stařičké nástroje. Hudba je ostatně v Gatligových filmech nejen dominantní, ale i nejdražší: „Na francouzských filmech jsou obvykle nejdražší herci, já točím levně - tak za dva miliony eur, nejvíc většinou utratím za muziku.“
