Přednedávnem jsme na tomto místě referovali o vydání knihy téhož autora Snům ostruhy dát, tedy zevrubné biografii Waldemara Matušky, a ocenili jsme zejména autorův „sicflajš“, tedy až badatelskou trpělivost, se kterou je schopen a ochoten svoje díla zabývající se hudební minulostí zdrojovat a vyhledávat neznámá či zapomenutá fakta o věcech, o nichž se můžeme domnívat, že je máme takříkajíc v malíku.
Kniha Od Armstronga k Bécaudovi zachází v tomto ohledu svým způsobem ještě mnohem dál, neboť jen návštěvy malé části zde uvedených zpěváků a hudebníků patří k národně opečovávaným legendám.
Obálka knihy Od Armstronga k Bécaudovi
Jistěže je to klíčový pobyt písničkáře Petea Seegera, který zásadně poznamenal domácí folkovou scénu. Nepochybně koncerty Louise Armstronga, toho zejména díky zpopularizovanému kontaktu s protagonisty divadla Semafor.
Cohen stále inspirativní. Aktuální album Here It Is je muzikantský zážitek |
Určitě historická návštěva Johnnyho Cashe, už proto, že jsme „zemí s rekordním počtem amatérů vyznávajících jeho žánr“ (jak ironicky píše v knize citovaný článek z Melodie). A snad i bouřlivácké tažení francouzského zpěváka Johnnyho Hallydaye, spíš ale pro společenský a politický kontext, než kvůli samotné hudbě, kterou přivezl.
Samozřejmě, neméně zásadní byly i návštěvy jazzových hvězd Elly Fitzgeraldové nebo Dukea Ellingtona, ty ale po pravdě řečeno má asi v paměti nebo o nich ví spíš jen kruh jazzových fanoušků, než že by o nich dnes vyprávěly babičky vnoučatům. Což do jisté míry možná platí i o zdejším koncertování francouzských šansoniérů Yvese Montanda, Gilberta Bécauda nebo Charlese Aznavoura.
Ale ví vůbec ještě někdo, že v Praze, dokonce dvakrát v rozmezí více než čtyřiceti let, vystoupila druhdy kontroverzní Josephine Bakerová? Říká dnes někomu něco jméno jazzového kapelníka Jacka Hyltona? Nebo Joe Turnera a Big Joea Turnera? Dokážeme je od sebe odlišit? Víme o Paulu Robesonovi něco víc, než že to byl „nějaký černý komunistický zpěvák“?
A vzpomene si vůbec někdo, že v roce 1966 navštívila (také) Prahu legendární zájezdovka American Folk Blues Festival, s níž mohli potenciální adepti bluesové muziky na vlastní oči poprvé a naposledy vidět žánrové megastars kalibru Otise Rushe, Juniora Wellse či Sleepyho Johna Estese, a že zatímco tyhle zájezdy do Velké Británie vlastně celoživotně poznamenaly takové osobnosti jako byl Eric Clapton, Jeff Beck nebo Jimmy Page, které se tísnily v prvních řadách, v Praze byly reakce, a to včetně těch v odborném tisku, poměrně velmi vlažné?
Metoda citací
Michal Bystrov za vším hledá příběh – a nachází ho. Uvádí české koncerty do kontextu zejména životopisu toho kterého umělce, ale také pohybů na hudební scéně a přirozeně i do souvislostí dějin Československa. Pomáhá mu k tomu zejména dobový tisk, případně svědectví pamětníků převzatá z různých dokumentárních zdrojů.
Bruce Springsteen si na novém albu vzal do úst cizí písničky |
Hnidopich by mohl autorovi vytknout snad jediné: mohl ještě „vytěžit“ žijící přímé pamětníky dotyčných koncertů, alespoň těch od šedesátých let dále. Na druhou stranu ale kniha rozhodně netrpí nedostatkem autentických svědectví vybádaných v archivech a není tedy důvod zpochybňovat Bystrovovu tvůrčí metodu.
Jednotlivé kapitoly se liší objemem citovaných pramenů. Třeba do té o Dukeu Ellingtonovi autor vstupuje minimálně a příběh vypráví prostřednictvím rozsáhlých převzatých textů. Pravým opakem je hned následující příběh návštěvy Johnnyho Cashe, který – samozřejmě s podporou pramenů (už proto, že Cash pobýval v Praze na jaře 1978, rok před Bystrovovým narozením) – vypráví autor převážně sám.
První typ kapitol je jistě autentičtější, oprašuje texty z novin, knih či jiných vzpomínek různých osobností, a už samotné kouzlo různých jazykových stylů dodává knize na zajímavosti. Typ kapitol, do nichž Bystrov autorsky vstupuje na první pohled výrazněji (nezapomeňme však, že i správně najít a seřadit citované prameny je zcela relevantní výraz publicistického umu), je jaksi kritičtější, komplexnější, možná bližší nevyhraněnému čtenáři. Oba jsou ale bezpochyby „správně“ a jejich vzájemné doplňování atraktivitu knihy jen zvyšuje.
