Je to zvláštní, ale ucelených monografií českých divadelních režisérů za posledních třicet pět let nevzniklo mnoho. Když hned úvodem 90. let mohla vyjít kniha Zdeňka Hedvábného o Alfrédu Radokovi, mělo se za to, že budou následovat další podobné. Nestalo se, vyšlo jen pár publikací.
A tak je nová kniha o Karlu Hugovi Hilarovi (1885–1935) jedním z počinů, které tento trvající dluh splácí. Je to práce objemná, detailní a soustředěná a především pečlivě vytěžující dostupné prameny, od Hilarových názorů přes četné dobové kritiky a polemiky až po svědectví herců, hereček a dalších divadelníků, již s ním spolupracovali.
Toto důsledné vytěžování pramenného materiálu, které mimo jiné přináší i řadu málo známých, ba přímo objevných faktů, samozřejmě zakládá původnost studie a dopomáhá vyvodit závěry o Hilarově tvorbě v hlubších a nezkreslených souvislostech vývoje. A znovu se zde potvrzuje, že Hilar má pro dvacáté století čili pro moderní české divadlo zásadní význam.
