Pondělí 29. listopadu 2021, svátek má Zina
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kultura

Kolik pravdy je v Goethově básni? Kniha udivuje vnějškovou lehkostí i strhujícím stylem

Johann Wolfgang Goethe. foto: Profimedia.cz

Recenze
Johann Wolfgang von Goethe (1749–1832) – titán literatury, velikán umění a kultury, jasná hvězda první velikosti. To se ví, co dál?
  5:00

Goethe, průkopník romantismu ve světové literatuře (Utrpení mladého Werthera), autor prototypického bildungsrománu (Viléma Meistera léta učednická), básník Fausta a Západovýchodního dívánu, ale také teoretik barev a fanda geologie, který nechal rozkopat Komorní hůrku, aby se zjistilo, i když až pár let po jeho smrti, že tentokrát výjimečně neměl pravdu: že neptunisté, kteří vedli spor s plutonisty o vznik zemské kůry, prohráli – že za všecko můžou sopečné erupce a nikoli usazeniny na mořském dně.

Jinak měl ale Goethe pravdu skoro ve všem. Ostatně svůj autobiograficko-memoárový majstrštyk Z mého života vybavil podtitulem „Báseň i pravda“. Je to sice trochu zavádějící podtitul, protože v německém originálu je místo té „básně“ míněna spíš obecně „literatura“, a navíc prý, jak dosvědčil Goethův důvěrník Johann Peter Eckermann, měla jít v původním znění nejdřív „pravda“ a teprve pak „báseň“ – ale i tak jde o dílo, které je dodnes živé, skoro jako nikdo z nás. V českém kontextu ožilo poprvé kolem roku 1914, podruhé pak za první republiky, potřetí v osmadevadesátém – a počtvrté právě teď! Zásluhou nakladatelství Academia, které má s připomínáním velkých děl světové literatury víc než dobrou zkušenost.

Tu životnost ale samozřejmě nedělají jenom nové edice a reedice, dělají ji taky ohlasy. Své nedokončené vzpomínky, psané mimochodem s podobným elánem, nazval stejně básník Vítězslav Nezval; po devětaosmdesátém si Goethem posloužili ve svých uctivě neuctivých drobných prózách například Ivan Wernisch nebo Eugen Brikcius; za literární historiky pak před Goethovým géniem opakovaně smekl ve svých studiích třeba Martin C. Putna – anebo germanista Kurt Krolop. Právě jeho skvělý, průvodcovsky laděný, ovšem hlubinně zasvěcený text aktuální vydání Z mého života uzavírá.

Tisíc dní v lázních

Ta kniha, čítající dohromady přes sedm set stránek, vznikala víc než tři desetiletí a závěrečný, čtvrtý díl vyšel až po autorově smrti. I proto stojí za zmínku nejen začátek, ale i konec té práce. První věta začíná vlastně trochu otřepaně: „Přišel jsem na svět...“ – ovšem poslední věta otvírá úplně jiné, dalece nadosobní, nadsmyslové prostory: „Vždyť ujíždějící sotva si vzpomíná, odkud že přišel.“ Takže báseň, anebo pravda? Každopádně text, který se netají výběrovostí a beletrizací; co víc – který deklaruje, že nezabírá minulost, jak byla, ale jak ji autor vidí dnes. Biografický pokus? Spisovatel kronikářem? Jistě nejen svého života, obecně doby, společnosti, kultury, umění. Jak píše v předmluvě Hanuš Karlach: na jedné straně „svrchovaná genialita“, která přirozeně zabírá ze subjektivního úhlu málem celý objekt, na druhé straně pak „člověk z masa a kostí“.

Je mimochodem zajímavé, jak silně je Goethovo opus magnum svázané s českými zeměmi. Konkrétně s lázeňskými zařízeními, hlavně v Karových Varech, Teplicích a Mariánských Lázních, kde prý autor strávil úhrnem víc než tři roky, přesně tisíc sto čtrnáct dní – a kde připadl na myšlenku všecko to, co doposavad zažil, sepsat. A taky celek toho díla rozvrhnul a rozepsal. Možná i včetně toho, co nezažil; ostatně k práci na rukopisu Z mého života ho prý motivoval dopisem důvěrný přítel. V reálu šlo ale o Goethovu mystifikaci: ten dopis si napsal sám.

Kolik přešlo jar…

Proč tu sedmisetstránkovou, neskladnou a těžkou knihu dneska číst? Třeba pro její vnějškovou lehkost, ten suverénní a strhující styl, jímž je napsaná. Třeba pro skutečnost, že je v ní jak Johann Wolfgang von Goethe, tak jeho doba – že je v ní Goethova doba, bezmála jedno století. Že dokumentuje, co bylo, a zároveň předpokládá, že co bylo, i bude: v ozvěnách, pokračováních, návaznostech, vědomých i nevědomých. A třeba pro to, že je to výborný intertextový rozcestník. 

Například na procházku se zmíněným Nezvalem v básni U Tří lilií: „U stolu, u kterého psával starý Goethe, / píši dnes já, ač nejsem dosud stár. / Ty hotely tak vetché, kopuleté, / u stolu, u kterého psával starý Goethe, / když nebyl mlád a nebyl ještě stár, / ó letní nebe, kolik přešlo jar, / rok osmnáct set nevím kolikátý, / snad osmý, snad, a možná jenom pátý, / jitro ho líbávalo na šíji / skloněnou nad stůl U Tří lilií…“

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat