Neděle 26. května 2024, svátek má Filip
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Kolik pravdy je v Goethově básni? Kniha udivuje vnějškovou lehkostí i strhujícím stylem

Johann Wolfgang Goethe. foto: Profimedia.cz

Recenze
Johann Wolfgang von Goethe (1749–1832) – titán literatury, velikán umění a kultury, jasná hvězda první velikosti. To se ví, co dál?
  5:00

Goethe, průkopník romantismu ve světové literatuře (Utrpení mladého Werthera), autor prototypického bildungsrománu (Viléma Meistera léta učednická), básník Fausta a Západovýchodního dívánu, ale také teoretik barev a fanda geologie, který nechal rozkopat Komorní hůrku, aby se zjistilo, i když až pár let po jeho smrti, že tentokrát výjimečně neměl pravdu: že neptunisté, kteří vedli spor s plutonisty o vznik zemské kůry, prohráli – že za všecko můžou sopečné erupce a nikoli usazeniny na mořském dně.

Jinak měl ale Goethe pravdu skoro ve všem. Ostatně svůj autobiograficko-memoárový majstrštyk Z mého života vybavil podtitulem „Báseň i pravda“. Je to sice trochu zavádějící podtitul, protože v německém originálu je místo té „básně“ míněna spíš obecně „literatura“, a navíc prý, jak dosvědčil Goethův důvěrník Johann Peter Eckermann, měla jít v původním znění nejdřív „pravda“ a teprve pak „báseň“ – ale i tak jde o dílo, které je dodnes živé, skoro jako nikdo z nás. V českém kontextu ožilo poprvé kolem roku 1914, podruhé pak za první republiky, potřetí v osmadevadesátém – a počtvrté právě teď! Zásluhou nakladatelství Academia, které má s připomínáním velkých děl světové literatury víc než dobrou zkušenost.

Tu životnost ale samozřejmě nedělají jenom nové edice a reedice, dělají ji taky ohlasy. Své nedokončené vzpomínky, psané mimochodem s podobným elánem, nazval stejně básník Vítězslav Nezval; po devětaosmdesátém si Goethem posloužili ve svých uctivě neuctivých drobných prózách například Ivan Wernisch nebo Eugen Brikcius; za literární historiky pak před Goethovým géniem opakovaně smekl ve svých studiích třeba Martin C. Putna – anebo germanista Kurt Krolop. Právě jeho skvělý, průvodcovsky laděný, ovšem hlubinně zasvěcený text aktuální vydání Z mého života uzavírá.

Tisíc dní v lázních

Ta kniha, čítající dohromady přes sedm set stránek, vznikala víc než tři desetiletí a závěrečný, čtvrtý díl vyšel až po autorově smrti. I proto stojí za zmínku nejen začátek, ale i konec té práce. První věta začíná vlastně trochu otřepaně: „Přišel jsem na svět...“ – ovšem poslední věta otvírá úplně jiné, dalece nadosobní, nadsmyslové prostory: „Vždyť ujíždějící sotva si vzpomíná, odkud že přišel.“ Takže báseň, anebo pravda? Každopádně text, který se netají výběrovostí a beletrizací; co víc – který deklaruje, že nezabírá minulost, jak byla, ale jak ji autor vidí dnes. Biografický pokus? Spisovatel kronikářem? Jistě nejen svého života, obecně doby, společnosti, kultury, umění. Jak píše v předmluvě Hanuš Karlach: na jedné straně „svrchovaná genialita“, která přirozeně zabírá ze subjektivního úhlu málem celý objekt, na druhé straně pak „člověk z masa a kostí“.

Je mimochodem zajímavé, jak silně je Goethovo opus magnum svázané s českými zeměmi. Konkrétně s lázeňskými zařízeními, hlavně v Karových Varech, Teplicích a Mariánských Lázních, kde prý autor strávil úhrnem víc než tři roky, přesně tisíc sto čtrnáct dní – a kde připadl na myšlenku všecko to, co doposavad zažil, sepsat. A taky celek toho díla rozvrhnul a rozepsal. Možná i včetně toho, co nezažil; ostatně k práci na rukopisu Z mého života ho prý motivoval dopisem důvěrný přítel. V reálu šlo ale o Goethovu mystifikaci: ten dopis si napsal sám.

Kolik přešlo jar…

Proč tu sedmisetstránkovou, neskladnou a těžkou knihu dneska číst? Třeba pro její vnějškovou lehkost, ten suverénní a strhující styl, jímž je napsaná. Třeba pro skutečnost, že je v ní jak Johann Wolfgang von Goethe, tak jeho doba – že je v ní Goethova doba, bezmála jedno století. Že dokumentuje, co bylo, a zároveň předpokládá, že co bylo, i bude: v ozvěnách, pokračováních, návaznostech, vědomých i nevědomých. A třeba pro to, že je to výborný intertextový rozcestník. 

Například na procházku se zmíněným Nezvalem v básni U Tří lilií: „U stolu, u kterého psával starý Goethe, / píši dnes já, ač nejsem dosud stár. / Ty hotely tak vetché, kopuleté, / u stolu, u kterého psával starý Goethe, / když nebyl mlád a nebyl ještě stár, / ó letní nebe, kolik přešlo jar, / rok osmnáct set nevím kolikátý, / snad osmý, snad, a možná jenom pátý, / jitro ho líbávalo na šíji / skloněnou nad stůl U Tří lilií…“

Autor: