V devětapadesátém roce vyšly v češtině Cikánské pohádky. Patnáct příběhů, které posbírala a převyprávěla Marie Voříšková, jedna z nejviditelnějších sběratelek romského folkloru u nás po druhé válce.
Po deseti letech, v devětašedesátém, ty pohádky vyšly znovu, v rozšířené verzi a nově ilustrované; první knihu ilustroval František Skála, druhou Míla Doleželová. A byl to mimořádný sukces: náklad čtyřicet tisíc výtisků, překlady do cizích jazyků, prestižní francouzská cena pro ilustrátorku.
Voříšková samozřejmě pohádkové texty učesala, přizpůsobila je potřebě dětského čtenáře, zvýraznila ve vyprávění body a linky klasických pohádkových vzorců, známých z českých folklorních sběrů Erbena nebo Němcové – a rovněž podtrhla výchozí bod putování romského živlu světem: Indii.
Sto hlav a čtyři oči
Proč tenhle úvod? Pro srovnání: v pražském Argu totiž před pár týdny vydali titul Paramisa. Ta kniha má podtitul „Pohádky a příběhy romských vypravěčů z bývalého Československa“.
Přesněji z Československa sedmdesátých a osmdesátých let, kdy vyprávění na magnetofon zaznamenala romistka Milena Hübschmannová. A jsou to příběhy dost jiné, než jaké nabízejí Cikánské pohádky. Syrové, rozcuchané, expresivní; neuspořádané, plné digresí, občas jde z té nepravidelné struktury čtenáři hlava kolem.
