Knihu vydal Torst a podařilo se ji načasovat ke stému výročí narození sester, které připadlo na 13. prosince.
Novinářka Marcela Pecháčková se s Jitkou Válovou potkala až v roce 2009 v jejích osmdesáti sedmi letech, kdy už malířka žila bez své sestry – dvojčete Květy. Během dvou let s ní vedla celkem deset rozhovorů, které hodně směřuje k běžnému životu, k rodině, vztahu s rodiči a se sestrou, se kterou zůstala navždy propojená.
Kroužení po povrchu
Autorka se snaží držet živý styl, něco jako šplechty mezi námi děvčaty, a otázky se točí kolem všelijakých banalit, emocí, pocitů, smutků, radostí, tužeb ba i lásek, což tedy ze zpovídané umělkyně evidentně dolovala. Chce také ukázat Jitčina svobodného ducha a někdy i svérázný přístup k životu. Je to ale svým způsobem kroužení po povrchu, ať už vzniklo záměrně, nebo jako nutnost, protože Jitčina fyzická i duševní kondice už v té době nebyla nejlepší.
V tomto dialogu umělecké krédo a vývoj, postoje, konfrontace zůstávají spíš stranou, Pecháčková se ani nesnaží do těchto sfér proniknout, což hned v úvodu alibisticky vysvětluje s tím, že se jen pokouší vyprávět, co tvorbu Jitky Válové provázelo a podmiňovalo, kde žila, jak žila, na co myslela, co si přála, když neměla peníze ani na jídlo, natož na plátno.
Marcela Pecháčková: Jitka Válová – „Byly jsme dvě malý hovna ve vysoký trávě“. Praha, Torst 2022. 381 s.  |
Jenže tvorbu a život příliš oddělovat nelze a zvlášť u tak výjimečné osobnosti, která žila tím, co dělala, a svůj soukromý život absolutně tvorbě podřizovala. Netrápila se, že nemá rodinu, a dá se celkem předpokládat, že s manžely a dětmi by sestry Válovy nejspíš nezanechaly tak výraznou stopu v českém poválečném umění. Autorka se ale přece jen těchto témat dotkne, třeba v rozhovorech o Jitčině studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, o šedesátých letech či v dialogu s názvem Jak jsme malovaly.
Objemnou knihu ale netřeba zatracovat. Vždyť rozhovory s Jitkou, i když řekněme poněkud kuchyňského charakteru, tvoří o něco víc než její třetinu. Autorka má sklon k bulvarizaci, kterou vydává za otevřenost a nevyhýbání se nepříjemným věcem, ale některé pasáže jsou občas přes míru. Například závěrečný rozhovor s Majkou Vydrovou, která se o Jitku věrně starala, o malířčiných posledních dnech, zbytečně líčí detaily, které by si nikdo z nás o sobě nechtěl číst.
To je tedy jedna stránka knihy, ale zrovna tak ji lze vnímat jako barvitý dokument o pozoruhodné osobnosti i o její sestře Květě. A to především díky velkému množství výtečně vybraných fotografií, často i objevných a neznámých. Dále autorka zpracovala archiv, který obsahoval nejenom novinové výstřižky, ale také deníky, korespondenci, rodinná alba.
Tyto rozmanité materiály Pecháčková zpracovala a roztřídila, což zřejmě také nebylo jen tak. Do knihy pak citlivě vybrala krásné a výmluvné dopisy, útržky z deníků, které doplnila vlastními postřehy, popisem toho, jak a kde co nacházela a dávala si dohromady. Nechybí ani úvahy o Jitčině povaze a další charakteristiky, na těchto textech je vidět upřímné zaujetí Jitčinou osobností.
Květa a Jitka Válovy
V knize jsou i malířčiny něžné básničky nebo vtipné kresby, třeba ironicky pojednané předávání diplomů na Uměleckoprůmyslové škole z roku 1952. Archivním skvostem jsou jistě i krásné a originální dopisy Ester Krumbachové, důkaz toho, že dnes již takřka neexistující a za staromódní způsob komunikace považovaná epistolární forma měla velké kouzlo.
Něžné sprosťačení
A pak je tu i několik rozhovorů, s lidmi, kteří z různých důvodů byli sestrám blízcí. Například s hercem Davidem Prachařem, jehož rodiče se k „Válovkám“ dostali právě přes Ester Krumbachovou. David si vzpomíná, jak malířky vnímal jako dítě: „opravdu jsem je zbožňoval, i proto že šíleně sprostě mluvily, ale od nich to znělo něžně“, což je naprosto přesné.
Jitčino a Květino sprosťačení, to byla rovnou poezie, ale titul knihy Byly jsme dvě malý hovna ve vysoký trávě až příliš působí rádoby provokativně, chce upoutat za každou cenu, což k „Válovkám“ vůbec nesedí. Vedle Prachaře jsou tu třeba rozhovory se spolužáky – s Františkem Skálou a Adrienou Šimotovou. Ta mimo jiné mluví o tvorbě sester zajímavě, vidí stylové rozdíly jejich tvorbě. Osobnější jsou pak vzpomínky fotografky Libuše Jarcovjákové.
Obraz Jitky Válové a jejího života, tak jak nám ho Pecháčková předkládá, je rozpolcený na dvě poloviny, v té jedné se snaží představit malířku v jakési životní banalitě, ve všedních záležitostech, kterým se nelze vyhnout, ale pro pochopení jejího ustrojení a smyslu jejího konání jsou nepodstatné. Všechny dokumenty včetně rozhovorů, které tvoří druhou část knihy, pak mají mnohem větší výpovědní hodnotu, a to i včetně autorčiných komentářů.
