Zpěvačka stála na začátku 60. let u kolébky americké folkové hudby. Později si ji získalo blues. A právě jeho neworleanskou podobu spojenou s R&B a funkem předvede na své první návštěvě v Česku za doprovodu svého Red Hot Bluesiana Bandu.
Jedním z vašich hlavních vzorů byla takzvaná „císařovna blues“ Bessie Smithová. Jak jste se k ní dostala?
Jasně si vzpomínám, že jsem v sedmnácti u někoho doma objevila její nahrávky na 78otáčkových deskách. Byl to úplný poklad. Tehdy jsem ji neznala, ale na obalu jedné desky jsem zahlédla titul Empy Bed Blues a to probudilo mou zvědavost. Když se jehla dotkla té staré poškrábané desky, ozval se její tolik oduševnělý a dojemný hlas. V té chvíli jako by se čas zastavil a můj život se začal ubírat jiným směrem. Nikdy předtím jsem nic tak silného a emotivního neslyšela. Bylo to doslova zjevení a já se v tu chvíli rozhodla, že až vyrostu, přesně tohle budu dělat. Zpěvem přivádět lidi do stavu pohnutí. A měla jsem štěstí, sen se mi splnil a mohla jsem život zasvětit zkoumání a péči o blues i další žánry americké tradiční hudby.
Máte tak silný vztah ještě k dalším klasickým bluesovým zpěvačkám?
Měla jsem velké štěstí, že jsem mohla osobně poznat mnoho bluesových průkopníků. Třeba Victorii Spiveyovou. Byla současnicí Bessie Smithové a v roce 1962 se mě ujala a naučila mě o blues mnoho důležitých věcí. A nejen o blues jako takovém, učila mě i umění sebeprezentace na scéně. Jsem také velmi vděčná, že jsem měla tu čest vystupovat a nahrávat se Sippie Wallaceovou, další bluesovoiu královnou té doby. Bohužel jsem se nikdy osobně nesetkala s Memphis Minnie, která nejenže blues zpívala, ale sama napsala a nahrála na dvě stě skladeb, a ještě neuvěřitelně hrála na kytaru. Byla mi velkou inspirací a v průběhu let jsem řadu jejích skladeb nahrála. V roce 2012 jsem dokonce jako producentka stála za albem First Came Memphis Minnie. Na něm se podílely všechny mé kamarádky a kolegyně z bluesové scény – Ruthie Fosterová, Rory Blocková, Bonnie Raittová nebo Koko Taylorová. Všechny totiž Memphis Minnie milují stejně jako já. Je nám opravdovým vzorem.
V 60. letech jste stála u formování americké folk-bluesové scény. Kdo byl dle vašeho názoru její vůdčí osobností?
Nedá se říct, že by tahle scéna měla jednoho výrazného vůdce. Většina muzikantů je, dle mého soudu, ve skrytu duše anarchisty, s vůdci mívají problém. Je pravda, že někteří lidé chtěli do téhle role postavit Boba Dylana, ale ten ji radikálně odmítl. Dal jasně najevo, že jediné, co ho zajímá, je jeho vlastní tvorba.
Považujete někoho z této komunity za nedoceněného, ať už jednotlivce nebo kapelu?
Nazastupitelné místo měl určitě John Cohen a jeho The New Lost City Ramblers, tím pádem také jejich další člen Mike Seeger (bratr Petea Seegera). A Ralph Rinzler, ten hrál na mandolínu v bluegrassové kapele jménem The Greenbriar Boys. Ti všichni sehráli opravdu zásadní roli, také proto, že založili organizaci The Friends of Old Time Music. S tou objížděli jižanský venkov, kde našli skutečné poklady, výjimečně talentované hudebníky, kteří se věnovali tradiční hudbě, ať už původní hudbě z oblasti Apalačského pohoří, nebo blues. Ty pak vozili do měst na severu na koncerty a festivaly. Pro nás všechny to bylo skvělé období velkých objevů. Vždyť jsme mohli naživo slyšet velké legendy, jakými jsou Mississippi John Hurt, Skip James, Bukka White nebo Mississippi Fred McDowell. Ano, ten, který osobně naučil Bonnie Raittovou stylu slide kytary. Ti všichni se zasloužili o bohatství našeho amerického kulturního dědictví.
Už od mládí se přátelíte s Bobem Dylanem. Co říkáte na to, že zareagoval na udělení Nobelovy ceny až po čtrnácti dnech?
Víte, Bobova hudba hodně těží z tradice velkých bluesových zpěváků a skladatelů. A blues vzkvétá i sto let po svém vzniku proto, že, narozdíl od pop music, primárně nevzniklo s cílem dosáhnout úspěchu a vydělat peníze. Blues je přirozenou formou vyjádření lidského srdce a duše. To samé platí pro tvorbu Boba Dylana a já jsem proto velmi ráda, že se mu takového ocenění dostalo, za ten obrovský přínos naší kultuře si ho bez debaty zaslouží. To dvoutýdenní mlčení mě nepřekvapuje. Jeho kreativita je vysoce nadprůměrná a takto kreativní lidé často fungují v čase jinak, než běžní smrtelníci, mají jiné priority. Fungují tak nějak ve svém vlastním čase. A tak se domnívám, že Bob reagoval hned, jak tu informaci zpracoval, tedy ve svém vlastním tempu.
