Grygarovy pozdní akvarely. Galerie Zdeněk Sklenář přichystala umělcova díla z posledních let

Malby upoutají pozornost sladěnými sytými barvami. K jejich výběru umělec, který vždy tvrdil, že mu barvy znějí, říká: „Nic na tom není, s barvičkami se začíná již ve škole. Barvy znějí při vytváření obrazu, těžko se to dá reprodukovat někomu, kdo nemaluje. Třeba s červenou je to těžké, když se stmívá, mizí a najednou je pryč. U akvarelů je důležité jejich zasklení, barvy pod ním vyniknou. A pak rám, ten vybírám citem, buď bílý, nebo tmavý. S barvou jsem začínal už jako malý, rodiče odebírali hodně časopisů, třeba Život, a já si ty černobílé obrázky kreslil barevně. To jsou vlastně moje první pokusy.“

Na otázku, jak se vyvíjela jeho odborná průprava, odpovídá: „Ve všem mi nejvíc dala Škola uměleckých řemesel v Brně, to byl pro mě naprostý základ. Učil nás architekt František Kalivoda, naší učebnicí byl časopis Telehor, v něm byl celý Bauhaus. Kvůli totálnímu nasazení za války jsem tam mohl být bohužel jenom půl roku. Na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru Josefa Nováka a Emila Filly jsem šel už hotový, nic mi to nedalo. Kvůli vojně jsem tam ztvrdnul, to byla asi chyba. Filla byl vzdělaný, inteligentní a úžasný člověk, ale ta jeho metoda, to nebylo pro mě kreslit stále figury a nahaté paničky.“

Abstraktní výjevy vystavených akvarelů jsou radostné a spontánní. Není na nich nic vykalkulováno, shluk barevných variací neodpovídá neuvěřitelnému faktu, že se jejich autor narodil v roce 1926. Chuť tvořit Milana Grygara neopouští, umělcovy názory na život i uměleckou tvorbu jsou stabilní. Vždy zdůrazňoval, že na prvním místě není, jak tvrdí teoretici umění, gesto, ale myšlenka chtít něco vytvořit. Jeho tvorba prošla přirozeným vývojem.

První akvarel namaloval ve dvanácti letech, věnoval se kromě již zmíněných objevných akustických kreseb také geometricky laděné malbě, zdařilá je jeho série zátiší z konce 50. let. Za minulého režimu se živil tvorbou filmových plakátů a knižních obálek. K žádnému stylu Grygar nemá vyhraněný vztah: „Nemohu říct, že bych ve výtvarném umění něco vyloženě preferoval, všechno má totiž své kouzlo, a proto mám rád všechno. U akvarelu není možná retuš, to je královna malby,“ řekl před vernisáží.

Jeho cesta k abstrakci stejně jako později k akustické malbě byla originální: „Po abstrakci jsem šel sám, aniž bych to věděl. Totalitou byla abstrakce úplně udušená, neměl jsem v tom žádné vzory, všechno, co se dělo venku, se k nám dostávalo opožděně.“

V roce 1959 měl autor svoji první samostatnou výstavu v Nové síni, která je od Sklenáře vzdálená jen pár metrů. Grygar vzpomíná, že vystavoval oleje a bylo mu 33 let. Na míře jeho skromnosti a přístupu k umění se po 64 letech téměř nic nezměnilo. Je sám sobě nejpřísnějším kritikem, vždy ho také zajímal názor jeho ženy, výtvarnice Květy Pacovské, nerad o své práci mluví a každou výstavu si instaluje sám. Již jako dítě říkal bratrovi Mojmírovi, když spolu kreslili, že projev má být uvolněný, a na tom si zakládá dodnes.