Vroce 1965 vydali Beatles album Rubber Soul, na němž lze nalézt i píseň Norwegian Wood (This Bird Has Flown).
Český překlad textu této písně by zněl asi následovně: „Kdysi jsem měl dívku, nebo bych měl říct, že ona měla mě/ ukázala mi svůj pokoj, není dobré,/ to norské dřevo?/ Ptala se mě, jestli zůstanu, a řekla, ať si sednu kamkoliv,/ tak jsem se rozhlédl a všiml si, že tam není žádná židle// Sedl jsem si na kobereček, čekal na svou chvíli a pil její víno/ povídali jsme si do dvou a pak řekla,/ že je čas jít spát // Řekla mi, že ráno musí do práce/ a začala se smát/ řekl jsem jí, že já ne,/ a odplazil se spát do vany// A když jsem se vzbudil, byl jsem sám, ten ptáček uletěl,/ a tak jsem rozdělal oheň, není dobré,/ to norské dřevo?“
Stejný titul nese rovněž v roce 1987 vydaný román japonského autora Harukiho Murakamiho. V Japonsku je sice u písně Beatles vžitý posunutý název Norský les, který zachoval pro svůj román i Murakami, český překladatel však toto japonské specifikum eliminoval. Píseň si často nechává od své spolubydlící Reiko zahrát jedna z postav románu Naoko při pobytu v sanatoriu pro duševně choré.
Začít psát v jazzovém baru
Haruki Murakami se narodil v roce 1949 v Kjótu, dětství však prožil v Kóbe. Od roku 1968, tedy v době sílících studentských bouří, studoval na tokijské univerzitě Waseda divadelní vědu. Po úspěšném ukončení studií se uchýlil k tehdy velmi nestandardnímu postupu. Nesnažil se totiž získat zaměstnání v žádné ze zavedených společností, ale založil si v Tokiu jazzový bar s názvem Peter Cat.
Tento krok neznamenal jen dobrovolné existenční hazardérství, ale mladý Murakami se tak také zařadil mezi lidi s pochybnou pověstí a byl odmítán třeba i při pouhé snaze pronajmout si byt. Ve svém jazzovém baru také sepsal svůj debutový román Poslouchej zpěv, za nějž získal literární cenu časopisu Gunzó. Po úspěšné prvotině následovaly další romány, které společně tvoří Trilogii krysy: Pinball roku 1973 (1980) a Hon na ovci, oceněný Nomovou literární cenou pro začínající autory. Román Konec světa & Hardboiled Wonderland z roku 1985 svému autorovi přinesl pro změnu velmi prestižní Tanizakiho literární cenu.
Po oceněných románech by Murakami mohl vysedávat v Tokiu se svými spisovatelskými kolegy, to jej však nijak nelákalo: „Mají vlastní společenství a zvyklosti, což je svazuje, a to pokládám za směšné. Přirozeně mě nemají rádi. A já nemám rád elitářství.“
V roce 1987 Haruki Murakami vydal další román Norské dřevo. Nezískal za něj sice tentokrát žádné literární ocenění, ale čtenářský ohlas byl obrovský. Jen v Japonsku se prodalo více než čtyři miliony výtisků. V důsledku velkého úspěchu se Murakami vzdálil nejen tokijské spisovatelské elitě, ale i „dál od hlučícího davu“ japonských čtenářů. Nejprve autor odcestoval do Řecka a následně do Spojených států, kde vyučoval nejprve na univerzitě v Princetonu, později se přesunul na Univerzitu Williama Howarda Tafta v Santa Aně.
Do Japonska se Murakami vrátil až po zemětřesení v Kóbe a plynovém útoku sekty Óm šinrikjó v tokijském metru. Celý rok se - především rozhovory s přímými účastníky útoku v metru - věnoval sběru materiálu pro knihu Underground (1997), v níž lze číst i toto upozornění: „Lidé si budou muset uvědomit, jak křehké jsou podmínky života té mohutné pospolitosti, již nazýváme ,městem‘.“
Westernizace na vrcholu
„Kdyby protagonisté Norského dřeva, pohybující se v atmosféře šedesátých let, prodchnuté americkou kulturou, neměli japonská jména, vůbec by nemuseli být Japonci,“ píše v doslovu k českému vydání Norského dřeva Klára Macúchová.
Murakamiho dílo skutečně patří k vrcholným projevům takzvané „westernizace“ japonské literatury. Jak řekl sám autor v rozhovoru pro The New York Times: „Jsme současní spisovatelé a zkoušíme prolomit izolaci, abychom mohli promlouvat ke zbytku světa našimi vlastními slovy.“ Vedle vlastní tvorby se Murakami rovněž věnuje překladům - na kontě má díla Francise Scotta Fitzgeralda, Raymonda Carvera, Johna Irvinga, Trumana Capoteho či Tima O'Briena.
Také hlavní hrdina Norského dřeva, Tóru Wanatabe, preferuje angloamerické autory před japonskou literaturou, především Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho: „Ve svém okolí jsem ale nepotkal nikoho, kdo by Gatsbyho taky četl, nebo si ho aspoň přečíst chtěl. Číst v roce 1968 Scotta Fitzgeralda nebylo sice vysloveně reakční, ale příliš se to stejně nedoporučovalo.“ Tóru není žádný superhrdina, daleko spíše obyčejný člověk, nicméně davu rozhodně nepodléhá.
Mladík je zamilovaný právě do již zmíněné Naoko, která po sebevraždě svého milence a Tóruova nejlepšího přítele skončila v sanatoriu. Tóru se snaží Naoko přivést zpátky do života, avšak neúspěšně. Naoko umírá stejně jako její milenec. I v románové verzi Norského dřeva tedy nakonec Tóruovi „ten ptáček uletěl“. Vedle Norského dřeva vyšel česky v roce 2001 také Murakamiho další román Na jih od hranic, na západ od slunce (1992), na letošní rok nakladatelství Odeon připravuje českou verzi románu Kafka na pobřeží (2002). Zatím nejnovější knihou čerstvého držitele Ceny Franze Kafky je próza Po setmění (2004).
Český překlad textu této písně by zněl asi následovně: „Kdysi jsem měl dívku, nebo bych měl říct, že ona měla mě/ ukázala mi svůj pokoj, není dobré,/ to norské dřevo?/ Ptala se mě, jestli zůstanu, a řekla, ať si sednu kamkoliv,/ tak jsem se rozhlédl a všiml si, že tam není žádná židle// Sedl jsem si na kobereček, čekal na svou chvíli a pil její víno/ povídali jsme si do dvou a pak řekla,/ že je čas jít spát // Řekla mi, že ráno musí do práce/ a začala se smát/ řekl jsem jí, že já ne,/ a odplazil se spát do vany// A když jsem se vzbudil, byl jsem sám, ten ptáček uletěl,/ a tak jsem rozdělal oheň, není dobré,/ to norské dřevo?“
Stejný titul nese rovněž v roce 1987 vydaný román japonského autora Harukiho Murakamiho. V Japonsku je sice u písně Beatles vžitý posunutý název Norský les, který zachoval pro svůj román i Murakami, český překladatel však toto japonské specifikum eliminoval. Píseň si často nechává od své spolubydlící Reiko zahrát jedna z postav románu Naoko při pobytu v sanatoriu pro duševně choré.
Začít psát v jazzovém baru
Haruki Murakami se narodil v roce 1949 v Kjótu, dětství však prožil v Kóbe. Od roku 1968, tedy v době sílících studentských bouří, studoval na tokijské univerzitě Waseda divadelní vědu. Po úspěšném ukončení studií se uchýlil k tehdy velmi nestandardnímu postupu. Nesnažil se totiž získat zaměstnání v žádné ze zavedených společností, ale založil si v Tokiu jazzový bar s názvem Peter Cat.
Tento krok neznamenal jen dobrovolné existenční hazardérství, ale mladý Murakami se tak také zařadil mezi lidi s pochybnou pověstí a byl odmítán třeba i při pouhé snaze pronajmout si byt. Ve svém jazzovém baru také sepsal svůj debutový román Poslouchej zpěv, za nějž získal literární cenu časopisu Gunzó. Po úspěšné prvotině následovaly další romány, které společně tvoří Trilogii krysy: Pinball roku 1973 (1980) a Hon na ovci, oceněný Nomovou literární cenou pro začínající autory. Román Konec světa & Hardboiled Wonderland z roku 1985 svému autorovi přinesl pro změnu velmi prestižní Tanizakiho literární cenu.
Po oceněných románech by Murakami mohl vysedávat v Tokiu se svými spisovatelskými kolegy, to jej však nijak nelákalo: „Mají vlastní společenství a zvyklosti, což je svazuje, a to pokládám za směšné. Přirozeně mě nemají rádi. A já nemám rád elitářství.“
V roce 1987 Haruki Murakami vydal další román Norské dřevo. Nezískal za něj sice tentokrát žádné literární ocenění, ale čtenářský ohlas byl obrovský. Jen v Japonsku se prodalo více než čtyři miliony výtisků. V důsledku velkého úspěchu se Murakami vzdálil nejen tokijské spisovatelské elitě, ale i „dál od hlučícího davu“ japonských čtenářů. Nejprve autor odcestoval do Řecka a následně do Spojených států, kde vyučoval nejprve na univerzitě v Princetonu, později se přesunul na Univerzitu Williama Howarda Tafta v Santa Aně.
Do Japonska se Murakami vrátil až po zemětřesení v Kóbe a plynovém útoku sekty Óm šinrikjó v tokijském metru. Celý rok se - především rozhovory s přímými účastníky útoku v metru - věnoval sběru materiálu pro knihu Underground (1997), v níž lze číst i toto upozornění: „Lidé si budou muset uvědomit, jak křehké jsou podmínky života té mohutné pospolitosti, již nazýváme ,městem‘.“
Westernizace na vrcholu
„Kdyby protagonisté Norského dřeva, pohybující se v atmosféře šedesátých let, prodchnuté americkou kulturou, neměli japonská jména, vůbec by nemuseli být Japonci,“ píše v doslovu k českému vydání Norského dřeva Klára Macúchová.
Murakamiho dílo skutečně patří k vrcholným projevům takzvané „westernizace“ japonské literatury. Jak řekl sám autor v rozhovoru pro The New York Times: „Jsme současní spisovatelé a zkoušíme prolomit izolaci, abychom mohli promlouvat ke zbytku světa našimi vlastními slovy.“ Vedle vlastní tvorby se Murakami rovněž věnuje překladům - na kontě má díla Francise Scotta Fitzgeralda, Raymonda Carvera, Johna Irvinga, Trumana Capoteho či Tima O'Briena.
Také hlavní hrdina Norského dřeva, Tóru Wanatabe, preferuje angloamerické autory před japonskou literaturou, především Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho: „Ve svém okolí jsem ale nepotkal nikoho, kdo by Gatsbyho taky četl, nebo si ho aspoň přečíst chtěl. Číst v roce 1968 Scotta Fitzgeralda nebylo sice vysloveně reakční, ale příliš se to stejně nedoporučovalo.“ Tóru není žádný superhrdina, daleko spíše obyčejný člověk, nicméně davu rozhodně nepodléhá.
Mladík je zamilovaný právě do již zmíněné Naoko, která po sebevraždě svého milence a Tóruova nejlepšího přítele skončila v sanatoriu. Tóru se snaží Naoko přivést zpátky do života, avšak neúspěšně. Naoko umírá stejně jako její milenec. I v románové verzi Norského dřeva tedy nakonec Tóruovi „ten ptáček uletěl“. Vedle Norského dřeva vyšel česky v roce 2001 také Murakamiho další román Na jih od hranic, na západ od slunce (1992), na letošní rok nakladatelství Odeon připravuje českou verzi románu Kafka na pobřeží (2002). Zatím nejnovější knihou čerstvého držitele Ceny Franze Kafky je próza Po setmění (2004).
