Jmenovaná inscenace vznikla v rámci činoherního cyklu Národního divadla Brno, který nese název Spílání Brnu a na komorním jevišti upomíná na mimořádné osobnosti města. Divadelně se tady již vzpomínalo na literáta Zdeňka Rotrekla či písničkáře Jiřího Bulise.
Mnoho faktů dramatický tvar nezaručí
Divadelní portrétování známé historické osobnosti, i když měla tak pohnuté osudy jako Rudolf Těsnohlídek, představuje vždy riziko. Tragické osudy jsou ideální dramatický materiál, a to jistě více než poklidné osobní štěstí, kterého Těsnohlídek zažil opravdu pramálo.
Inscenátoři chtěli před publikem sklenout oblouk celého umělcova pozemského bytí, vrcholícího roku 1928 sebevraždou přímo v brněnské redakci Lidových novin. Syn čáslavského rasa – jak zde i vyobrazeno – nosil trauma a pocit viny z dětství, když se mu před očima v Labi utopil kamarád, první žena skončila život před jeho zraky nešťastným výstřelem z dámského revolveru, druhá jej opustila a ta třetí se otrávila svítiplynem (to už se neukazuje) krátce po Těsnohlídkově dobrovolném skonu.
Těsnohlídek byl jedním z nejčtenějších českých autorů, na jeho soudničky v Lidových novinách a na jeho romány čekaly dychtivě desetitisíce a statisíce čtenářů, jak později napsal šéfredaktor listu Bedřich Golombek, který roku 1946 jako první sestavil Těsnohlídkův životopis a jehož kniha se stala nejdůležitějším pramenem pro tuto divadelní hru.
Burnout aneb Vyhoř! Divadlo znamená svíjet se a pochybovat |
A právě dramatické, fatální zvraty tohoto života mají být v Mikotové inscenaci hlavním řečištěm směrem k divákovi. Hlediště vidí defilé osobností, které skutečně významně ovlivnily české písemnictví, tuzemský novinářský či literární provoz: Jiří Mahen, Bedřich Golombek, Eduard Bass, Stanislav Kostka Neumann, Karel Toman, Albert Pražák a mnozí další. Mikotová chce místy evokovat vzrušenou atmosféru doby, jindy povyprávět co nejvíce faktů z Těsnohlídkova života.
Tyto až lexikografické momenty chce v protipólu skutečné autorovy tvorby odlehčit třeba operním výstupem činoherců z Lišky Bystroušky. Slavná zvířecí hrdinka, jak ji zhudebnil Janáček, dostala od Těsnohlídka jméno Bystronožka, což ale v tiskárně při přepisu zkonili a což se tady také připomíná.
Inscenace místy chrlí mnoho poučné i zajímavé faktografie, snaží se skládat rychle se měnící kaleidoskop Těsnohlídkových osudů. Výsledek má ovšem po čase rozměr spíše jakéhosi biografického, neměnného literárního pásma o spisovateli, jehož dynamiku má zrychlit a ozvláštnit vzpomínaný „operní výstup“ nebo scéna, v níž se překřikují temní hrdinové Těsnohlídkových mimořádně populárních soudniček pro Lidové noviny, v nichž v tomto žánru povýšil novinařinu na literární umění.
Mikotové inscenace chce být poučnou i poučenou podívanou, divadelně je však občas příliš umluvená a ve stylu vyprávění po čase i monotónní, dochází jí dech. Velké pozitivum představuje fakt, že i přes snesený materiál není nikdy lacině melodramatická, ač by lehce mohla.
Přes jednoduchou výpravu s pojízdným hranolem, který se mění v redakční stůl a z druhé strany v prosklenou zevnitř nasvícenou rakev, se tady nápaditě připomíná děsivé fatum umělcova života. Přecitlivělý Rudolf Těsnohlídek díky prožitým tragédiím trpěl většinu života depresemi. A právě vnitřně komplikovanou a zašmodrchanou Těsnohlídkovu osobnost zdařile vystihl Dušan Hřebíček, který občas připomíná zakomplexované děcko, jindy nesebevědomého milovníka či uštvaného soudničkáře.
Vycpaná liška a vánoční stromeček
Režisérka však končí smířlivě a po sebevražedném výstřelu v redakci (Těsnohlídek se za něj vzkazem na stole omluvil kolegům) se inscenace při sborové písni utíká na korálové Ostrovy Tuamotu v Polynésii, do idylické krajiny prosvětlené autorovými verši, sluncem, oceánem a tichem. Vše končí do zatmívání obrazem, v němž jsou nasvíceny tři ikonické Těsnohlídkovy odkazy dnešku: vycpaná liška, vánoční stromeček a silueta funkcionalistické budovy (výprava Jan Štěpánek).
Tímto se připomíná, že Těsnohlídek zachránil v mrazivém lese odloženou Lidušku, pomáhal tak na svět Vánočnímu stromu republiky a brněnskému dětskému domovu Dagmar. Spletitý osud, jehož divadelní zobrazování je tady poněkud poučně jednotvárné a ke konci i trochu nepřehledné, inscenátoři takto smrskli pro závěrečnou tečku. Skutečně jen toto zbylo z Těsnohlídka?
Mne blesk se dotekl Autoři: Rudolf Těsnohlídek, Zoja Mikotová, Iva Klestilová Režie: Zoja Mikotová Dramaturgie: Pavel Jurda Scéna: Jan Štěpánek Hudba: Zdeněk Kluka Kostýmy: Marie Jirásková Pěvecké nastudování: Petr Svozílek Národní divadlo Brno, Reduta, česká premiéra 22. 3. |
