24. března 2019 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Burnout aneb Vyhoř! Divadlo znamená svíjet se a pochybovat

Záchrana. Řehořovou po průletu divadly ošetřil pes Eda. Inscenace Burnout aneb... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Záchrana. Řehořovou po průletu divadly ošetřil pes Eda. Inscenace Burnout aneb... | foto: PATRIK BORECKÝ

PRAHA Burnout aneb Vyhoř! Jana Friče a spol., který vznikl v A studiu Rubín, začíná jako zábavná parodická sedánka. Ta se ovšem vyvine úplně jiným směrem, hraje se o divadelní profesi jako o ničitelce života, o nočních můrách, životních stereotypech a hektickém způsobu života. Pod takovou charakteristikou se může skrývat i velká banalita, ale v tomto pojetí je naštěstí dost ironie a výsměchu, které jsou záchrannou brzdou sebedojímání.

Zpověď čtveřice, jejíž věk se pohybuje mezi třicítkou a pětatřicítkou, má samozřejmě váhu generační výpovědi. Je ale docela příjemné, že její komentáře a stesky i přes spřízněnost volbou, která vždy generuje interní kódy, nejsou zacyklené do sebe, pocity existenciálního ohrožení jsou srozumitelné všem. Čtyři divadelníci – dva herci, Natálie Řehořová a Jiří Panzner, scénografka Jana Hauskrechtová a režisér Jan Frič – vedou nejprve cosi jako diskusi o své profesi, padají z nich různá klišé, jež dnes umělci zhusta používají při svých zpovědích a rozhovorech. Hemží se to výzvami, rituály, magií okamžiku, jsou to výborně zironizované parafráze odposlouchaných hereckých výlevů. Panzner sedí v kostýmu Supermana, který mu komicky nesedne, trochu na něm plandá, smyslná Řehořová je nacpaná do úzkých, krátkých a blyštivých šatiček, scénografka je pracovně v kalhotách s laclem a režisér, dokud se nesvlékne, vypadá jako normální „civil“. Je otázka, nakolik je scénář fixní, nakolik je v něm prostor pro improvizaci a nakolik je dílem všech zúčastněných, ale stupidita a vyprázdněnost debaty jsou dobře odpozorované z reálu.

Pindání se po určité době začne zadrhávat, Frič má koktavý záchvat a je trochu mimo sebe, zvolna se začínají vyjevovat skrytá traumata. Hraje se o tom, že umělecká profese je vlastně stálý pohyb ode zdi ke zdi, svíjení se, tisíce pochybností a především nutkavý běh kupředu s nejistým výsledkem. Tlak je nesnesitelný a osobní ambice také. Vzhledem k mládí protagonistů je těžké uvěřit, že každý má za sebou padesátku inscenací (Frič dokonce šedesát), ale pak pod jejich jmény začnou na zadní stěně studia běhat divadelní tituly a pochybnosti mizí.

Frič si účinně pohrává s formou dokumentárního divadla, do jisté míry ji zesměšňuje, stejně jako využívá, ostatně hned v úvodu se všichni označí za „experty všedního dne“. Jde o terminus technicus daného žánru, v němž nezřídka herci předstírají, že jsou studenti života, který je pro ně především dramatickou situací, což se hladce může vyvinout v další klišé.

Inscenace zpočátku plyne v různě zacílených vstupech, Panzner se potřebuje odreagovat a jako na karaoke zazpívá Cashův hit Ring of Fire, Řehořová přemýšlí, zda je dost autentická, když si zapíná podprsenku. Pak „vypadne“ proud a nastane tma, což je i signál k úkroku do temnějších vod. Tma sice trvá déle, než by bylo záhodno, ale dá se to vydržet. Režie vede inscenaci do ještě drastičtějších a divočejších vod, na přetřes přijde autenticita jako základní požadavek herectví. Zdá se však, že až tak vážně aktéři tento svůj uděl neberou, pročež do studia vběhne disciplinovaně kreativní pejsek, jelikož psa pochopitelně nejautentičtěji zahraje zase jen pes.

Nechybí ani reminiscence na odehrané role, nejlépe se jako dušezpytný materiál hodí ruská klasika. Frič vrší nápady, ale není to bezbřehé, slouží celku a výborně pracuje s paradoxem, zajímavé je zejména to, jak ve svých obrazivých příměrech umí propojit komické s vážným, jedno shodit nebo rozbít druhým. Výtečný je třeba Řehořové průlet českými divadly, herečka se skutečně vypne k neobyčejnému psychofyzickému výkonu: běží na místě a pohání se jako bičem slupkou od banánu, po které také čas od času uklouzne, ale zvedne se a utíká pořád pryč...

V závěru se vyhrocuje spor o autenticitu, předvádění vnitřních stavů. Řehořová si dala závazek, že už se nikdy na jevišti nesvlékne, neboť už nehodlá sloužit tomu, aby si přes ní režisér řešil problémy s libidem. V zájmu hledání autenticity a „sebeodhalování“ se tedy svlékne nejprve režisér, pak scénografka. Nahý Frič posléze usedne do křesla a poněkud apaticky zírá před sebe. Jako vyhořelý umělec se pak v hávu z červené opony a s obrovskou koulí místo hlavy smutně tyčí na jevišti.

Burnoutem se Frič vrátil do A studia Rubín asi po třech letech a již jako kmenový režisér Národního divadla. Dříve míval větší výkyvy v kvalitě, ale v poslední době se mu daří, ať už doma, nebo v brněnském Národním či v Divadle X10. Ovšem šedesát inscenací v pětatřiceti tak trochu důvod k zamyšlení je. A je sympatické, že je v tomto směru schopný sebereflexe, stejně jako kolegové, zjevně nikdo nemá obavu, že zveřejněním jejich svíjení se utrpí jejich vážnost.

Burnout aneb Vyhoř!

Autoři: Jan Frič, Dagmar Radová a kol.

Režie: Jan Frič

Hudba: nejen Jakub Kudláč

Výprava: Jana Hauskrechtová

A studio Rubín, Praha, prem. 1. 3

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky