Každý den je nový podle Muriel zabodoval. Cenu České akademie komiksu získala Lucie Lomová

Tak třeba Lucie Lomová, která brala ty ceny rovnou dvě. Její album Každý den je nový představuje autorku jako kronikářku roku 2017. Je to deník se vším všudy: spontánním výrazem i tematickou dostředivostí, jinakostí výtvarného rukopisu i motivickými návraty k prověřeným jistotám – jakkoli si autorka z myší dvojky Anča & Pepík, která ji v devadesátých letech proslavila, dělá tentokrát spíš srandu.

Je to kniha hodně vztahová: Lomová v ní rychlými, ale citlivými tahy kreslí svou matku, svou sestru, své děti – ale i další své „dítě“, ty rozsáhlé komiksové aktivity, prodloužené výstavou, počítačovou hrou nebo filmem, za kterými vyjížděla různě po světě. Velké dějiny sem samozřejmě doléhají, od teroru zfanatizovaných islamistů po šíleného Trumpa, ale dělají spíš druhotnou kulisu. To hlavní je neomylně autorčino: se vší pochybou, se vší upřímností, s ochotou přiznat, že někdy je realita, jak v životě, tak v díle, brutální balvan – a jindy nadoblačná úleva a štěstí.

S podobným elánem si ve svých komiksech počíná Kateřina Čupová: před třemi roky v titulu R. U. R., kde přepsala a překreslila Čapkovu jubilující klasiku, a loni v albu Hrnečku, vař! – knize, která zdařile paroduje jak klasický pohádkový rámec, tak superhrdinské ságy, a navíc sází na stůl docela pádnou ekologickou agitku.

Trojice „kašomanů“ ze Zakopaných Tesánkovic roztáčí příběh do dramatického víru, že by se Erben, podle nějž je to všecko v základě napsané, podivil. Ale jistě v dobrém: Čupová umí skvěle jak scénář, tak výtvarno. Je úplně jiný typ než Lomová: vyšla z frankofonního komiksu, hlavně z Hergého, autora slavného Tintina, a přidala k tomu své nadšení pro postmoderní remix – v první řadě potrhlou legraci.

A mimochodem: v úterý bodovala taky dvakrát. Podruhé s krátkým komiksem, kde si vzala na paškál pro změnu Rychlé šípy, konkrétně Haha-Bimbi a Podkovu, jedny z mála ženských postav, které pustil Foglar ve svém psaní na scénu.

Cenu za kresbu bral Karel Osoha, který sedmidílným sešitovým komiksem Prašina: Křídový panáček vyrostl na minimálně evropskou úroveň. Jistě i díky scénáři Vojtěcha Matochy, který zasadil do podhoubí fiktivní pražské čtvrti, tak trochu projektované podle Foglarových Stínadel, typický svár starého s novým, řádu s chaosem, magie s realitou.

To vše zabíráno z různých úhlů, v detailu i dvoustránkovém panoramatu; v noci, v dešti, v záplavě očistného ohně. Cena za scénář má pak úplně opačné tempo i rytmus. Jean-Gaspard Páleníček pojal celou věc trochu jako koncept: malé nádraží Iogi, utopené v monstrózním Tokiu, kterým se hemží skoro čtyřicet milionů obyvatel, je svědkem příběhů málomluvných až nemluvných – častokrát beze slov. Kontrast osobního s anonymním, vnitřního s vnějším pak výtvarně zpracovala internacionální jedenáctka pod taktovkou Václava Šlajcha. Pojítkem je plzeňská Sutnarka, kde Šlajch učí – a ta jedenáctka studuje.

Každý den je nový/ Lucie Lomová

A překlad? I tady je hlavička společná: pražské nakladatelství Trystero. Podnik, co vydá ročně dvě, možná tři knihy. Ale jaké: vesměs bizár, underground, špinavý a nekorektní okraj. Loni tu vyšli Nathan Cowdry (Náraz) a pseudonymní Gipi (Země potomků). Ten první zapřáhnul do svého příběhu vyloženě ďábelské trojspřeží: oživlé kalhotky, sexuálně zvráceného psíka a lolitku na drogách. Láska tu prohání nenávist po nebi i hlubinami džungle, není tu nouze o pornografické záběry, náboženskou hysterii stejně jako vyvrhnuté vnitřnosti.

Ale všecko korunuje vtip – ovšemže černý a neslitovný. Gipiho album je na humor poněkud chudší: dva dospívající bratři, titulní potomci, bytují uprostřed krajiny po apokalypse. V bublině nad hlavou mají otazník: jsou to amorální sígři, nebo ještě pořád aspoň trochu lidé? Cíl mají každopádně dennodenně dvojí: jednak někde sebrat něco k snědku, jednak se dobrat toho, co si to ten jejich mlčenlivý otec pořád čmárá do deníku.

Možná přemítá, kolik tváří má výtvarník a scenárista Vladimír Tučapský, kterého letos Muriel uvedla do „síně slávy“; možná listuje studentským komiksem Julie Černé „Kámen osudu“; anebo bilancuje ty stovky a stovky komiksových alb, která v českém znění vydalo legendární nakladatelství Crew. Všecko stojí za to. A nejen tohle – i ten zbytek jmenovaný výše…